AktualityKlášterFarnostKontakty

Bohoslužby

Farní kancelář

Knihovna

Chrámový sbor

Farní charita

Farní rada

Farní časopis

CZ EN   >>

Rozpis bohoslužeb a celebrantů
Aktuální ohlášky
Aktuální kalendář
Pastorační rada
Zápisy z FR
Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna

 

O nás – Pro nás 3/1995 (květen)

Již rozpukly se první květy,
otvírajíc nové světy,
do hlubin duší pronikají
svou vůní a touhou, jíž jaro otvírají.

Jaro se rozběhlo do všech strání
a s ním přišlo také první tání,
v něm taje smutek, úzkost, zloba,
již odnáší jako ledové kry proudící voda.

Nuž, oblečme jaro v naší duši
a pohleďme kradmo, jak ono nám sluší!

Slovo k farníkům

Jistě jste si, bratři a sestry, povšimli, že se noviny, časopisy, rádia, televize opět plní nejrůznějšími zprávami adresovanými osobě papeže Jana Pavla II. Právě tato pestrost chval a protestů zobrazuje církevně – kulturní klima naší společnosti.

Kdo je to papež? (Než budete číst dál, zkuste si sami na tuto otázku od povědět.)

Ve vyznání víry se modlíme každou neděli, že věříme „v jednu svatou, všeobecnou, apoštolskou církev“. Církev je založena na apoštolech, které vybral po celonoční modlitbě sám Pán Ježíš. Bylo by samozřejmě příliš málo, kdy by apoštolové jako historické osobnosti pouze zdobili pražský orloj. Apoštolové (a jejich následníci biskupové) měli a mají za úkol především šířit víru. Apoštol Matouš na konci svého evangelia mluví zcela jasně o poslání apoštolů: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28, 19–20)

Apoštol Petr byl později vybrán samotným Kristem, aby se stal skálou, základem církve (srov. Mt 16, 18–19). Jenomže církev neskončila Petrovou smrtí, bylo potřeba, aby ji s Boží pomocí někdo podpíral. A proto sbor apoštolů a jejich nástupci volí po smrti sv. Petra pod vedením Ducha svatého novou hlavu církve, sv. Lina, potom sv. Anakléta, Sv. Klementa,… až 264. papeže, který se jmenuje Jan Pavel II.

Moji milí, můžeme být právem hrdi na současného papeže Jana Pavla II., kterého i mnozí nevěřící lidé uznávají jako velkou mravní a intelektuální osobnost. Bohu díky, že nám daroval takovou posilu ve víře. Každý z nás má možnost se s ním za pár dní setkat tváří v tvář. Je to zároveň i výzva k podpoře papeže, který nese velmi statečně nelehký úděl viditelného pastýře církve. Ale zároveň máme možnost demonstrovat svou katolickou víru, která má základy na Petrově skále.

Bratři a sestry, nezapomeňte, že ke skutkům křesťanské lásky patří i podpora. Podpírejte svými modlitbami, obětmi i přítomností v Praze nebo v Olomouci návštěvu papeže. Dokažme, že jsme živá farnost, která žije z Krista pro slávu Boží církve ke spáse všech lidí.

Společně s vámi děkuje

P. Jiljí OP

Laické sdužení sv. Dominika

Naší paní Zdislavě

První polovina 13. století byla dobou tvrdou a často bezcitnou, zejména pro chudé a nemocné. Žili ve velmi drsných podmínkách, odkázáni na milosrdenství urozených, zámožných, kteří často nebyli ochotni pomáhat.

Je zajímavé, že u nás, v odlehlých, studených a málo známých Čechách, máme hned v prvních staletích po přijetí křesfanství tři ženy, které svou modlitbou a svýma rukama podpírají církev: kněžnu Ludmilu, mučednici, jednu z prvních žen, které v naší zemi uslyšely Kristova slova; druhá je řeholnice z knížecího rodu, Anežka; třetí mladičká manželka králova rytíře, Zdislava.

Muži bojují o moc, o vládu. Tato slabá a něžná žena volí jiný způsob cesty. Usiluje, až do oběti vlastního života, učinit lidský život snesitelným. Její ctností je láska: láska k příbuzným, manželovi, dětem, láska k trpícím a opuštěným. A také láska k dominikánskému řádu, který ji naučil proměnit tento cit v čin.

Uplynulo mnoho let od okamžiku, kdy uložili drobné tělo světice vyčerpané prací do rodinné hrobky. Ale díváme-li se pozorně kolem sebe, také dnes, na konci 20. století, není svět laskavější a ochotnější pomáhat než tehdy. V poušti sídlištní výstavby jsou lidé uprostřed zdánlivého komfortu stejně opuštěni, v bludišti velkoměst stejně osamělí a ztracení. Možná, že jsou ještě více opuštěni než lidé ve 13. století, kdy měli víru v Boha a na ději ve věčný život. Dnes tuto útěchu většinou ztratili. Najdeme podle vzoru bl. Zdislavy přístup k jejich utrpení? Naučíme se chodit tichými kroký v pustině jejich života a otvírat jim cestu k milosrdné Boží lásce?

V závěru krátké úvahy uvádím slova básníka Jaroslava Durycha, jimiž děkuje za dar života bl. Zdislavy:

Děkujeme Ti, Pane, za to, že se narodila v naší vlasti, že svými kroky posvětila zemi, která ukrývá prach našich předků, která nás živí, po které chodíme a která jednou skryje i prach nás, že vdechovala vzduch, který vdechují naše stromy a květiny a který vdechujeme i my, že mluvila naší řečí a posvětila ji svou modlitbou a láskou, že její oči pohlížely na obrysy našich hor a svolávaly požehnáňí na tuto zemi, že hleděla na oblohu nad naší vlastí a otvírala tak nad ní nebe.

Za její lásku k Bohu.
Za její lásku k bližním a za její skutky tělesného i duchovního milosrdenství.
Za její neohroženost v nebezpečí, za její stálost, za její pokoru, skrytost a trpělivost.
Za uzdravení nemocných, malomocných, chromých a slepých.
Za veliká znamení, která učinila. Za to, že ji Bůh miloval tak, že ji povolal do slávy věčné ještě mladou.
Za její ušlechtilost a spanilost viditelnou a neviditelnou.
Za to, že ji můžeme milovat a radovat se z ní a těšit se na shledanou v nebi.
A za to, že je naše.

sestra Norberta

Farní charita

Křížová cesta

Prudký vítr bičoval padající sněhové vločky, které chvílemi vytvářely skoro neprůhlednou clonu před dominikánským konventem. Asi dvacet neohrožených farníků (ke cti něžného pohlaví je třeba říci převážně žen), se zvolna shromažďovalo před schodištěm konventu s nadějí očekávajíc autobus. Ten měl tuto skupinu „vyslanců“ farnosti dovést na Hruškovu zahradu, jež je „Památníkem obětí zla“, ke křížové cestě, připravené na Farní charitou na sobotu, předcházející Květné neděli.

Autobus přijíždí přesně! Uchylujeme se do jeho vyhřátých sedadel s jistou dávkou úlevy, ale i s notnými obavami, jak chladné počasí „prověří“ pevnost naší víry. Obavy byly zbytečné. Po našem vstupu do prostoru meditační zahrady, poryvý větru roztrhaly mraky (nebylo to snad vůlí Ducha svatého?) a nás, poutníky, zalilo jarní slunce, trochu se stydící za hráze mraků, svírající Plzeň snad ze všech stran.

Při vstupní modlitbě jsme zapomněli na chladný vítr i na nebezpečí hrozících mraků a ponořili jsme se do utrpení Ježíše Krista na Jeho poslední pozemské cestě, jíž spěl ke kříži a k vykoupení světa. Křížovou ceštou nás provázeli dva budoucí dominikánští klerici, kteří, jak mi řekli, přijmou ještě v tomto roce noviciát našeho Rádu. Byli to urostlí, sympatičtí chlapci, v nichž nepochybně náš Rád získá dva pevné články řetězu, který rád obmyká. Po jednotlivých zastaveních nás vedli modlitbou a krátkými zamyšleními, připravenými pro Meditační zahradu panem Petrem Hruškou, synem LubĎše Hrušky. Pan Luboš Hruška, po mnohaletém věznění v komunistických žalářích, zřídil tuto okrasnou zahradu se čtrnácti obrazy, vytesanymi do dvanacti piskovcovych soch akademickým sochařem Romanem Podrazskym Piskovcove sochy, některé v nadživotní velikosti, symbolizují cestu našeho Pána z Getseman ské zahrady, přes Veleradu a Piláta, na Golgotu, Jeho ukřižování, smrt, položení do hrobu a slavné Vzkříšení.

Tyto sochy jsou nádhernou ukázkou pravého umění sochaře, vtesavšího do balvanů svoji představu o poslední cestě Páně, spolu s hlubokou vizí Jeho utrpení. To, že sochy jsou tesány z kamene, dává nám sugestivně poznat Ježíšovu sílu a odhodlání, s nímž se na svoji pouť vydal. Tato síla přímo prýští a řekl bych až zvoní z hlubiny balvanů, do nichž s velkou láskou a umem vtesal sochař to, co je nepomíjející.

V pokoře, a myslím, že nebudu lhát, řeknu-li i s tajemnou radostí, procházel náš hlouček touto Eucharistickou křížovou cestou, noříc se do všech tajemství spásy, potvrzených Ježíšovou smrtí a vzkříšením. Na mne nejhlouběji zapůsobilo VI. Zastavení: NESENÍ KŘÍŽE.

Všechna zastavení, ať již to byly chvíle hrůzy, odhodlání, soudu, ukřižování a vzkříšení, jsou napsána srdcem autora (Petra Hrušky) působivě, podmanivě a vtiskůjí do: duší přítomných pokoru, lásku a naději, ale jistě máte právo se mne zeptat, proč právě toto zastavení „Nesení kříže“, na mne tak hluboce zapůsobilo. Poslechněte si text: „Objal jsem kříž – a s ním celý svět. Se vší jeho bezbožností. Pýchou. Pochybnostmi. Strachem. Lží a lhostejností. Otec mě učinil hříchem. Toto je moje tělo, zmučené, zraněné, plné hříchu a špíny. Pojď se mnou, ponesu tě. Nesnaž se jít sám. Nedošel bys. Jsi příliš nemocný. Pojď opři se, půjdeme k otci.“ (konec citace). Takto nás oslovuje Ježíš, nás, všechny žijící, neboť naším údělem jest nést svůj kříž.

Mnozí z nás odnesli již mnoho křížů a všichni doneseme i ten poslední!

Ale neunesli bychom jej sami, bez pomoci Pána, bez Jeho opory, lásky a často i požehnání, neboť jsme slabí a svůj kříž bychom nedonesli! To to si uvědomuji při zastavení šestém a s hlubokou vděčností a láskou vzpomínám na Ježíšův kříž.

Celá Eucharistická křížová cesta byla velkým zážitkem pro nás a rád bych i za vás, farníky, poděkoval jejím organizátorům z naší Farní charity.

Na závěr jsme měli možmost uctít Svatý kříž a prohlédnout si stavbu exercičního domu s kaplí, zasvěcenou Sv. Maxmiliánu Kolbemu, která je před dokončením. A úplně na závěr maličkou glosu: po celou dobu naší pouti Meditační zahradou bylo klidné, docela pěkné počasí, s občasným sluníčkem, které bylo jen velmi málo zastíráno sněhovými vločkami.

J. Tomášek

Uvědomujete si, že je to Vaše poslední šance?

Na své sedmileté působení ve chválenické farnosti vzpomíná P. František Kohlíček

Do Chválenic jsem přišel v roce 1983. Po půlročním čekání na státní souhlas mi soudruzi našli místo, kde bych „snad nejméně mohl něco pokazit“. Na okresním úřadě Plzeň-jih mě čekalo velmi „vlídné“ přijetí: církevní tajemník mi dal hned na začátku vážné napomenutí: „Jste v důchodovém věku, tak si laskavě uvědomte, že tohle je Vaše poslední šance, kterou Vám dáváme. Samozřejmě budete ostře sledován. Doufám, že nebudete vyvíjet takovou ilegální činnost jako v Praze.“

Skutečnost byla však přece jen mírnější. Ve svém novém působišti jsem nalezl mnoho ochotných a vlídných lidí. Před mým příchodem dodělávali farníci ještě poslední úpravy na faře, která byla nově opravena mým předchůdcem P. Viktorem Frýdlem. Já jsem měl tedy skutečně velmi pěkné bydlení, ale kostel již potřeboval nutně všelijaké úpravy.

Protože v kostele nebyla elektřina, rozhodli jsme se, že ji alespoň provizorně zavedeme. Překopali jsme tedy s vědomím předsedy národního výboru a též s vědomím inspektora rozvodných závodů cestu (asi IV. třídy) mezi farou a kostelem. Elektřinu jsme sice do kostela přivedli, ale hned nás patrně někdo udal. Měl jsem kárné řízení, dostal jsem tisíc korun pokuty a pokárání s vyhrůžkou, že tento projekt se nesmí uskutečnit. K elektrifikaci došlo tedy až za tři nebo čtyři roky, kdy situace již byla volnější.

I když lidé ve Chválenicích byli celkem zastrašeni, přece jen se našla řada statečných lidí – křesťanů, kteří věrně chodili na bohoslužby – nebylo jich sice mnoho, kolem patnácti, ale byla radost s nimi spolupracovat – ať už to byl dr. Toman, prof. Němec, p. Ernest, paní Kašparová(zvaná krčmářka) a řada dalších.

Lidé přicházeli za mnou také na faru. Ale bylo to spíš večer, za tmy, aby se o nich nevědělo, že mají kontakt s farou.

Ke konci mého působení se poměry přece jen trochu uklidnily, takže se lidé už tolik nebáli. Mohl jsem chodit dokonce do několika rodin vyučovat náboženství.

Nejaktivnější částí celé farnosti by ly přirozeně Nezvěstice. Bylo to dáno kromě jiného tím, že zde bylo více mladších lidí. Ve všední dny jsem do Nezvěstic, případně i do Žákavé jezdil na kole. V neděli mi p. prof. Němec dělal dispečera – u různých majitelů aut mi obstarával dovoz.

V Nezvěsticích se také prováděly různé opravy na kostele – pořídila se nová střecha. Všechny práce – kromě těch nejnutnějších odborných prací – ochotně dělali brigádníci, kterých bývalo velmi mnoho, zvl. pí Jandová a pí Cerná s manželem a řada dalších. Vždycky byli ochotni pracovat a ještě se starali o pohoštění brigádníků.

Po mém odchodu dostal kostel nový plášť, dala se do pořádku věž, takže je vidět, že Nezvěstičtí se činí i nadále.

Různých příhod, které by se daly na závěr vyprávět jsem zažil mnoho, tak alespoň jednu z nich:

Ke konci mého působení ve Chválenicích přišel za mnou na faru církevní tajemník a povídá: „Pane faráři, máme tady hlášení, že u vás byl někdo z Lichtensteinska. Co to máte prosím vás za ilegální styky se Západem?“

Ale já jsem o ničem nevěděl. Až pak jsem si vzpomněl, že za mnou přijeli na návštěvu z Liberce, se státní poznávací značkou LI. Pravděpodobně nějaký horlivý informátor prostě nahlásil, že na faře byl někdo z Lichtensteinska.

zapsala Ludmila Stajnerová

Misie na ostrově Flores v Indonesii

Je to podlouhlý ostrov v Malých Sundách na jihovýchod od Singapuru. Asi na začátku našeho století přijelo do přístavu na ostrově 5 katolíků jako osídlenci a ti utvořili první buňku církve. Brzy mezi sebou uvítali i kněze.

V roce 1990 se mi dostala do ruky adresa P. Viktora Stefko, SDB, které mu od té doby posíláme známky, pohledy, zvláště květin a něco dětem pro radost. Z jeho dopisů vyjímáme několik obrázků:

a) Co je úkolem misionáře?

Samozřejmě především obstarávat duchovní službu pro svůj obvod: celý ostrov byl zpočátku jednou farností. Jednotlivé skupiny navštěvuje alespoň jednou měsíčně a přisluhuje svátostmi, provádí rekolekce s mládeží, připravu je děti na první svatí přijímání. V po slední době jich bylo připraveno asi tři sta.

Když byl ostrov rozdělen na dvě farnosti, připravuje se jich na první Sv. přijímání kolem osmdesáti. Pater píše: „Jakou jsem měl radost, když jsem viděl radostné dětské tvářičky plné spokojenosti a úsměvů v čistém bílém šatě, jak přistupují k oltáři Páně!“ Na celém ostrově se konala velká oslava osmdesáti let od založení Církve a to postupně po celý rok, současně s oslavou nástupu prvního biskupa na Flores, kterému je 40 let a pochází z místního lidu.

V dubnu 1994 jsme dostali zprávu od Otce, onemocněl a také jeho přátelé ze Slovenska měli o něho starost.

Psali mu: „Co děláte Otče? Cožpak Vás divocí buvoli polámali, opice snad pokousali nebo komáři a stonožky tak zřídili, že nemůžete psát?“

Pater odepisuje: „Buvoli jsou pochytáni, opice sice hospodaří v mé zahradě, ale když zabrečím, stáhnou ocasy a zmizí v pralese. Dlouho jsem nepsal ne pro lenivost, ale pro nemoc. Sužovala mne pneumonie a na konec malárie. Farníkům to natropilo plno starostí. 14 dnů jsem nic nejedl. Sestřičky v nemocnici se o mě pečlivě staraly a postavily mne zase na nohy. Nedal jsem se přemoci chorobou a při nutil jsem se zase k práci. Nyní už opět navštěvuji své přátele.“

Dr. B. Fleischmann

Jaké je moje místo ve farnosti?

„Ten kostel je krásný,“ řekne náhodný návštěvník našeho kostela. Zpravidla jej však nenapadne, že krásu kostela doplňuje i jeho čistota, kterou zabezpečuje skupina obětavých žen.

Každý čtvrtek po ranní mši sv. se objeví někdy větší, jindy menší hemžení a za hodinu (nebo déle) do stávají prostory kostela nový lesk.

Nezapomínejme, že každý z nás může nějakým způsobem přispět k lepšímu a hlubšímu životu ve farnosti. Ze ptejme se každý sám sebe: „Jaké místo mi určil Pán Bůh v mé farnosti? Dokážu aktivně reagovat na požadavky našeho společenství? Nezapomeň, že svůj úkol splníš nejlépe ty sám!“

O. Jiljí OP

Chválenice

Bylo to přibližně kolem roku 1980, když na Plzni-jihu zasedala kantorská konference. V závěru se mluvilo o všem možném a po delší přestávce došlo opět na otázku ateistické výchovy.

„My máme,“ řekl inspektor spokojeně, „mimo dvě, tři obce v našem okrese tento problém vyřešen.“ A jmenoval obce, v nichž problém vyřešen nebyl. Byly to především Chválenice.

Nejmenoval překážku, která se v té to obci postavila do cesty. Byl to stařičký pan doktor Fortunát Toman. Vše, co měl, odevzdal Bohu. Nadání, pilná studia, vysoký úřad na minister stvu. Nesl to statečně, někdy i s humorem. A bez nenávisti. S láskou, které nás učí Pán.

Dělil lidi ne na přátele a nepřátele, jen na ty, kteří právě potřebují nebo nepotřebují jeho pomoc.

Ke konci života žil nejen sám, ale byl i nemocen. Musel do nemocnice, kde však dlouho nepobyl. Pán byl s ním do posledního dne a odvedl si ho k sobě na podzim roku 1993.

Jeho tělo odpočívá na chválenickém hřbitově mezi těmi, kterým pomáhal, jejichž děti učil, jimž odpouštěl a za něž se modlil.

s.N.

Prusiny a práce

Začalo to nenápadnou otázkou: „Co budete dělat v sobotu?“ Avšak většina se nenechala ošálit, protože mě už znají a dobře vědí, že Prusiny a sobota vytváří nápadně logický rámec. Výjimku tvoří rekolekce, ale o tom ví moji mladší přátelé napřed. Tedy Prusiny a práce.

Desítky metráků písku, polorozbořená stodola, déší se sněhem a neskrývané nadšeňí, že práce někdy skončí, nás provázelo po celý den. Petr, Eva, Vašík a mnoho jiných nadšenců dokazují, že víra a skutky se nedají od sebe oddělit. Chceme-li udělat něco pěkného pro Boha, pro druhé, ale i pro sebe, bez oběti a lásky to určitě nepůjde.

Ale ještě jedno svědectví, svědectví Krista, který je mezi těmi, kteří jej milují. Velmi mě potěšila poznámka jednoho náhod ného poutníka, který se podivil nad množstvím ochotných rukou.

„Jsou milí“, řekl a já jsem jasně četl v jeho očích, že by rád ještě něco dodal. A tak to za něj vyslovím: „Škoda, že takových nadšených lidí není víc, svět by musel vypadat úplně jinak.“

Moji mladí přátelé, Pán Bůh ať vám vše dobré odplatí a posílí vaše nadšení pro dobývání Jeho Království.

Panno Maria, pomocnice křesťanů, oroduj za nás.

Děkuje O. Jiljí OP

Co víme o Prusinách

Prusiny, to krásné místo nad obcí Nebílovy, se letos stanou dějištěm tří běhů letních dětských táborů. Jistě se na ně těšíte stejně jako já. A jak vás znám, budete se chtít o místě svého prázdninového pobytu něco dovědět. Takže prosím, čtěte dále.

Zmínky o faře na Prusinách jsou již ze 14. stol. V prusinském kostele bývalo kaplanství sv. Kateřiny až do roku 1433 v kostele sloužili katoličtí kněží.

V husitský válkách fara zanikla a později byla osazována nekatolickými kněžími, protože podle zprávy z r. 1612 zde byl ženatý kněz. Po r. 1620 bylo jako všude v Čechách i na Prusinácb zase duchovenstvo katolické.

Na přelomu 17. a 18. stol. patřilo nebílovské panství hraběti Jindřichu ze Steinau, který je prusinském kostele pochován. Odkázal ve své závěti 20 tisíc zlatých na výstavbu nového kostela, a přestože jeho dcera protestovala proti závěti, došlo nakonec k dohodě. Původní prastarý kostel byl v r. 1722 přestavěn a vedle byla vybudována nová fara a dům pro fundačního kaplana.

Kostel sv. Jakuba s farou stojí o samotě na vrchu nad Nebílovy. Je obrácen presbytářem k západu a v té že části je i věž. Vchod byl prý umístěn na východní straně proto, že zde panují časté silné větry, a při každém otevření dveří nastal škodlivý průvan.

Stavba je provedena v jednoduchém barokním stylu. V době totalitního režimu byl kostel a přilehlé budovy ponechány zubu času, který si na nich s radostí zahlodal. Po obnovení demokracie r. 1989 všechny objekty volaly po rekonstrukci. Nejprve byl opraven kostel. Na opravách pomáhalo a stále pomáhá mnoho nadšenců z řad věřících. V současné době se nejvíce pracuje na úpravě fary, která už letos v létě bude sloužit jako letní tábor, jako místo rekolekcí, duchovních cvičení i odpočinku. Až sem přijedete, určitě se vám tu bude líbit.

Nezapomeňte na modlitbu za ty, kteří vše pro vás připravují.

Patří jim za to dík zaplať Pán Bůh

Majka

Navštěvuje nás

Duch sv. neosvěcuje jen filosofy, vědce nebo lidi jinak moudré. Miluje a navštěvuje i malé děti a mnohdy ná překvapí, jak působí v dětských hlavičkách. Někdy nad nápady a myšlenkami našich potomků žasneme.

V nedávné době jsem blíže poznala desetiletého chlapce Pavlíka. Je to veselý a přátelský chlapec. Není na něm na první pohled nic zvláštního. Sportuje, chodí do školy a raduje se ze života. Od svých spolužáků se přece jen liší. Má totiž velmi rád Pána Boha, a jak jen může všemi svými silami mu slouží. Chodí na náboženství, ministruje při mších sv., aktivně se účastní dětských akcí, které jsou pořádány naším kostelem, a ani sám doma na Pána Ježíše nezapomíná.

To, že žije s naším Pánem opravdu ve velmi úzkém sepětí, dokazuje je ho deník, do kterého ukládá všechny své myšlenky. Jeho zápisky jsem četla a budily ve mně úžas. Pro ilustraci vám některé uvádím:

„Všichni máme svobodnou vůli. Ale záleží na tom, jak naši svobodnou vůli využíváme. Jestli dobře, je to dobré. To všechno víme. Ale konáme to? Děláme dobro? Rozséváme lásku? Věříme v Boha? Ne, dobro neděláme, nerozséváme lásku, nevěříme v Boha. My jenom víme, že Bůh existuje. Věřit v Boha znamená, že mu důvěřujeme. Pokud chceme věřit v Boha, musíme se modlit. Celý náš život záleží na Bohu. Můžeme jít cestou širokou nebo úzkou, ale vše závisí na Bohu.“

„Bez majetku. To bylo heslo téměř všech svatých. A heslo všech svatých je také bez hříchu. Ten, kdo má majetek se ustavičně bojí, že mu ho někdo ukradne. Povyšuje se nad chudší, týrá je a přitom se potají obává vzpoury.“

„Naše cesta k Bohu je obtížná, protože v ní musíme překonat překážky, které nám do cesty dává satan. Ten usiluje o to, aby nás dostal do pekla. Většina duší putuje rovnou do očistce. Málo jich páchá hřích vědomě, aby se dostali do pekla. Ale málo se jich do stane do nebe. Lidé si myslí, že ke spáse stačí jediný dobrý skutek. Ale my je máme konat stále a s láskou. Jinak nemají žádnou cenu.“

A co k tomu dodat na závěr? Snad jen tolik, že ani mnohý dospělý neuvažuje tak, jako tohle dítě. Je to vliv rodičů? Je to nadání? Nebo velká láska k Bohu a působení Ducha sv.?

E. Petrová

František a mláďata

aneb vidět diecézní setkání a nezemřít

Je mi jasné, že netrpělivě očekáváte další díl historického exkurzu do minulých údobí SCHOLY CANTATE, ale protože všeho moc škodí, dnes se neohroženě pustíme do věci malinko odlišné. Abych vás přesvědčila, že vyndavat kapesníky a maskovat jimi přehořké slzy je zbytečné, svěřím vám tuto naléhavou pravdu: akce, o níž se dnes dozvíte, se odehrála, odzpívala a odpovídala na půdě (ve sklepě nikoliv) kostela, kláštera, zahrady a dalších prostor v blízkosti sídla bratří dominikánů. A cože se vlastně dělo? 8.4. 1995 mohli všichni mládenci a všechny děvuchy zvláště z plzeňské diecéze strávit parádní a hlavně netradiční den v kostele P. M. Růžencové s otcem biskupem Františkem. Jistě vás zajímá, co se událo, co se mělo udát a neudálo se a co se nemělo udát a událo se. Dobře, jak myslíte, já jsem vás varovala.

Začátek byl stanoven na 9.30 hod. Po půlhodinovém zpoždění se vrhl k mikrofonu Jaromír Jiráska (z DCM) a přivítal všechny příchozí. Po promluvě Otce Pavla, ranní modlitbě a několika mohutných písničkách se na pódium (do presbytáře) doplazil Párek (společenství Putující a reptající křesťané z Domažlic) a vytáhl se se zpravodajstvím televize Choda o lec čems, co v nedávné době prováděl. Po skončení produkce se před městem i světem objevil Otec biskup František Radkovsky a my jsme svorně psali své dotazy, které se týkaly duchovního života, názoru na sporné otázky v dalších oblastí, a Otec biskup se snažil na ně odpovídat. I před obědem vylila své srdce do našich řad jedna dívčina zúčastnivší se celosvětového setkání mládeže se Svatým Otcem v Manille na Filipínách. Své zážitky demonstrovala kromě jiného i originálním filipínským tancem.

Vzhledem k tornu, že zvony již poledne odbyly a naše netrpělivost se stala neudržitelnou, naklusali jsme vespolek do Masarykovy školy, kde nás spolu s obětavými kuchařkami vyhlížel i oběd. Po krmení dravé zvěře mělo následovat povídání ve skupinkách na témata duchovní život, mezilidské vztahy atd., ale protože kromě mládí má i improvizace zelenou, situaci jsme vyřešili tak, že někdo dělal to a ten druhý zas ono. Abych to specifikovala, zbožní se utekli do kaple, jiní – ve snaze oslavit Pána hraním fotbalu – se vyřítili na hřiště a ten zbytek se chopil kytar a bavil se zpěvem rozličných songů.

V 15 hodin jsme se shromáždili před kostelem a po úvodním slově Otce biskupa jsme se jali zamýšlet nad událostmi posledních dnů Ježíšova života v netradičně pojaté pašijové hře. Nadšenci ze skupiny Star Team se nechali inspirovat hudbou a texty rockové opery Jesus Christ Superstar. Vše vy padalo následovně: cédéčko s nahrávkou zmíněných melodií pokrylo zvukovou stránku hry a tu vizuální už Star Team zvladal sám. Lidičky z Jeruzalema s palmovymi ratolestmi provolávali a prozpívavali, že Ježiš je nám nejbližší, Kaifáš se snažil svymi vyhružnými pohledy i jinými prostředky rozehnat dav, přičemž mu bylo odpovězeno, aby šetřil dechem. Rychle, a přesto jistě se přiblížila chvíle poslední večeře, modlitby v Getsemanské zahradě, Herodes, Pilát a znovu Kaifáš, nádvoří, bičování, kříž… a pak – nedělní ráno. Skoro všichni jsme se usmívali a tleskali a tancovali a zpívali a měli radost. Z toho, že Ježíš přišel na svět, z toho, že vstal z mrtvých a z toho, že takovou tu opravdovou, tu skvělou lásku, kterou hledáme, můžeme najít v něm.

Asi to z mého poněkud rozvleklého výkladu nevyplynulo, ale diecézní setkání mládeže s Otcem biskupem je opravdu velká akce. A vůbec není jenom pro nás, kteří jsme si ještě nestačili namalovat na čelo dostatečné množství vrásek, může přijít kdokoliv, kdo má – věřte mi, já nesnáším fráze – v sobě alespoň trošku pomladšího dušíka, Stačí, když budete číst v postní době zpravodaje a upírat svůj zrak na plakáty, abyste se dozvěděli co, kdy, kde, jak, a pak si uděláte chvilku čas a přijdete.

Před večéří a potom večer se děla ještě obrovská spousta roztomilých věcí – hrál se fotbal, povídalo se o Filipínách, soutěžilo se, zpívalo se a úplně nakonec jsme šli spát (většina domů do svých postýlek, ti odvážnější na DCM).

Irena

Inzerce

Charitní ošetřovatelská služba

potřebuje pro úklid v domácnostech, kde vykonává ošetřovatelskou službu:
— 1 pomocnou sílu do stálého pracovního poměru
— brigádníky pro nárazovou práci (např. mytí oken atd.)
Plat brigádníka 20,– Kč/hod.

Dále hledá ochotné farníky, kteří by mohli vystřídat v době dovolených charitní pracovníky v ošetřovatelské službě. Přesnější informace budou uvedeny ve Farním věstníku na květen 1995.
Nabídky pro tyto služby prosíme buď na pravidelných úterních schůzkách naší farní charity nebo přímo na Charitní ošetřovatelské službě v Polední ulici č. 11. (Lobzy), Č. telefonu: 7260040.

Kdo může nabídnout postel a skříň pro jednoho bezdomovce do domu s pečovatelskou péčí v ulici na Celchu, přihlaste se prosíme buď na charitních úterních schůzkách nebo v sakristii kostela P. M. Růžencové.

Oznamení

Akce Farní charity u P. M. Růžencové

Farní charita u P. M. Růžencové uspořádá v červnu pouť do premonstrátského kláštera v Želivu a Milevsku. Průvodcem bude P. Hroznata Janoušek z Nýřan. Termín je v sobotu 24. června 1995. Cena zájezdu je 130,– Kč, přihlášky v sakristii kostela. Odjezd autobusu bude v 6 hod. ráno.

Ve středu dne 3.5. 1995 v 17:00 hod. v kostele P.M.Růžencové na Jiráskově náměstí bude podvečer duchovní hudby. Učinkují posluchači katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Západočeské university z pěvecké třídy prof. PhDr. Jarmily Vrchotové-Pátové. Program: J. S. Bach, G. F. Händel,A. Dvořák, Rheinberger.

Pouť do Jablonného

Bratři dominikáni a laický řád Sv. Do minika pořádají v sobotu 27.5. 1995 slavnou děkovnou pouť k naší Paní Zdislavě do Jablonného v Podještědí. Odjezd je plánovaný na 6.00 hod. od kostela. Bohoslužby v Jablonném se konají v sobotu 27.5. 1995 v 9,00 hod. Bohoslužby (28.5.) budou v 8.00 hod. a V 10.00 hod.

Přihlášky se přijímají v sakristii, popř. ve farní kanceláři od 1.5. 1995 současně se zaplacením – 160 Kč.

Příprava dětí na první sv. přijímání

bude zahájena 3. května 1995 v 15.15 hod. a bude se konat v sále konventu bratří dominikánů.

11. června 1995 při nedělní mši sv. v 9.00 hod. přistoupí děti k prvnímu slavnostnímu přijetí Těla a Krve našeho Pána Ježíše Krista.

Svátost biřmování

Dne 4. června 1995 na svátek Seslání Ducha sv. bude Otec biskup udělovat svátost biřmování. Příprava na přijetí svátosti bude probíhat v Sále konventu bratří dominikánů. První setkání se uskuteční 24.4. 1995 v 16.15 hod. a účastníci se domluví na dalších termínech schůzek.

Den sv. Prokopa

Na sobotu 3. června 1995 připravuje naše farnost Den s Prokopa. Program a bližší informace budou v příštím čísle. Předem prosíme všechny šikovné ženy – kuchařky, aby svými bábovkami, buchtami, koláči a zákusky pomohly v danou sobotu připravit občerstvení pro zástup návštěv

Zprávy

Setkání s farníky

Poslední březnovou středu se v sále konventu bratří kazatelů konalo setkání farníků s duchovními Otci farnosti P.M.Růžencové. Po modlitbě a úvodním duchovním slově, které pronesl Otec Jiljí OP, byla zahájena diskuse. Probíhala velmi živě. Nejprve Otec Jiljí, který zastupoval duchovní vedení farnosti, informoval o tom, že setkání se bude uskutečňovat vždy jednou za čtvrt roku. Věřící by se měli zúčastňovat a připravovat si dotazy a připomínky, které budou řešeny buď přímo na setkání s farníky, nebo v průběhu následujících měsíců.

Dotazy a informace

z 29.3.1995: Proč neexistuje chrámový sbor?

Není vedoucí, a proto se rozpadl. Funkce vedoucího chrám. sboru a ředitele kůru není obsazena a vzhledem k důležitosti této funkce je nutný přísný výběr. Případné dotazy na zpěv při mši sv., na vhodnost či nevhodnost písní prodiskutovat s panem J. Liškou. Bylo by vhodné pozvat pana Lišku na příští setkání a dohodnout

Co bude podniknuto s novými varhanami u kaple?

Pro náš kostel jsou nevyhovující, chystá se jejich prodej. Varhany musí být však naladěny a dohodnuta prodejní cena.

Dotaz na přinášení darů k oltáři: Dobré je, že se, přinášející střídají, možné je také pověřit někoho z věřících, kdo vždy přede mší sv. určí dvojici. Nutné však je, aby se dvojice při pravila již při přímluvách, aby kněz nemusel zbytečně dlouho čekat.

Kdy se bude malovat sakristie?

Pokud to vyjde, uskuteční se malování letos po Velikonocích. Pomoc je vítána.

Je možné otevření kostela po celý den?

Kostel nelze nechat bez dozoru vzhledem k vysoké kriminalitě. Bylo by nutné určit hlídky, které by tuto činnost plnily po celý den. Jiným řešením by byla mříž, je to finačně náročné, ale výhledově výhodnější.

Zazněly dotazy k textům mše sv. Všechny liturgické modlitby začíná kněz, lid se přidá. Dále budou projednány rozdíly týkající se toho, kdy lidé stojí a klečí při mši sv. V plzeňských kostelích dojde ke sjednocení a věřící budou o změnách informováni včas. K přijímání se přistupuje ve dvojicích, i když podává jen jeden kněz.

L. Krůtová

Nové knihy

  1. WALTER TROBISCH. Autor využívá zkušeností, které získal při pořádání seminářů a přednášek o manželství. Reší problémy snoubenecké a manželské lásky v různých souvislostech.
  2. MAX RÖSSLER – KDYŽ ZAČÍNÁ VEČER. Kniha ukazuje, že člověk může leccos v životě zvládnout silou svého ducha.
  3. VLASTA JAVOŘICKÁ – VLNOBITÍ I., II. VLASTA JAVOŘICKÁ – GRANÁTY. Jeden z nejlepších autorčinných románů.
  4. CHRISTEL A ISABELA CHERTOVY – SETKÁME OPĚT V RÁJI. Kniha o posledním roce života Isabely Zachertové, která ve svých patnácti letech oněmocněla rakovinou, jak to zaznamenala její matka Christel.
  5. ICILIO FELICI – FATIMA. Znovu vychází příběh tří pasáčků z Aljustell: Hyacinty, Františka a Lucie, kterým se zjevila Panna Maria.
  6. JAN B. SCARAMELLI – PRAVIDLA PRO ROZLIŠOVÁNÍ DUCHŮ. Kniha obsahuje názory kardinála Bona na příznaky Ducha svatého a na znaky zlého ducha.
  7. REINHARD ABELN A ANTON KNER – CO DĚLÁ ČLOVĚKA ČLOVĚKEM. Autoři poukazují na možnost, kterou má každý člověk, a to nabídnout jinému člověku porozumění, pochopení a lásku. Zpětně pozná hodnotu tohoto vztahu.

„Kdo nikoho k svému životu nepotřebuje, je chudý, je ubohý. Koho nikdo nepotřebuje, je ještě chudší. Je sotva těžši uděl než uděl těch, které nikdo nepotřebuje. Pravě tento zakladni řád našeho života Ježíš odkrývá. To je „znamení“ a „příklad“, který dal, když umyl svým učedníkům nohy.“

Jörg Zink (podle časopisu Universum, 16)