AktualityKlášterFarnostKontakty

Bohoslužby

Farní kancelář

Knihovna

Chrámový sbor

Farní charita

Farní rada

Farní časopis

CZ EN   >>

Rozpis bohoslužeb a celebrantů
Aktuální ohlášky
Aktuální kalendář
Pastorační rada
Zápisy z FR
Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna

 

O nás – Pro nás 5/1995 (prázdniny)

Nad červencem uzrálým polem
duch pokory se rozestírá
a máchnutím křídel svých kolem,
již srdce naše pevně svírá.

Ta srdce vzplála, láskou hoří,
v objetí klesla věčná,
do vůní života se rozechvěle noří,
kde sláva světců vábí – nekonečná.

Slovo k farníkům

Drazí bratři a sestry z farnosti,
v posledních měsících Často slyšíme, že církev zklamala. V čém zklamala, to vám už zpravidla nikdo nevysvětlí. Snad se pokusí oslnit poukazem na snahy o vrácení majetku, boj o pražskou katedrálu a zakončí tím, že v dřívějších dějinách to bylo zrovna tak. Z toho můžeme dost silně vypozorovat, že nevěřící (a mnohdy i věřící), nemají o církvi a jejím poslání téměř žádné představy. A abych byl přesnější, chybí znalost smyslu a poslání naší katolické církve.

Dokument II. vatikánského koncilu O církvi ve II. kapitole dosvědčuje: „Bůh shromáždil ty, kteří s vírou hledí na Ježíše jako původce spásy a zdroj jednoty a míru, a ustanovil z nich církev, která by byla pro každého i pro všechny viditelná svátost této spasi telné jednoty.“ Přesto však jako by se vytrácelo katolické cítění právě u nás, katolíků.

Vzpomínám si, že jsem se před několika lety zúčastnil setkání katolíků z tehdejšího Východního Německa v Drážďanech. Organizačně bez jediné chyby, srdečná nálada, mnoho přednášek a setkání. Tehdy mě však zarazila jedna věc: nepodařilo se mi vycítit, že by se jednalo o katolické setkání. Jediný příspěvek mluvil o Panně Marii a ten přednesl kardinál Meisner. Jakási obava, aby nepadlo slovo svatý, papež, hierarchie, svátosti, Panna Maria.

Každou neděli recituji, že „Věřím v jednu svatou, všeobecnou, katolickou církev...“ K čemu je však víra v církvi, když chybí láska k ní. Miluji katolickou církev, věřím v její pravost, vzdělávám se, abych ji víc poznával, a tak víc miloval? Jaké vlivy inspirují a prohlubují moji katolickou víru? Chtěl bych upozornit alespoň na jeden blud, který se ještě stále objevuje v rodinách, školách, mínění veřejnosti. Jedná se o historický pohled na církev, tedy jak se katolická církev „chovala“ během dějin: papežové, biskupové, kněží, katoličtí vládci, mezi-konfesijní vztahy laiků, věda a víra, čarodějnice… Souhrn negativních poznatků a jevů mnohé naplňuje hrůzou a utvrzuje v přesvědčení, že církev vlastně v dějinách zklamala. A protože mnohdy převládá pocit, že nelze se vším souhlasit, co se stalo v dějinách, začíná i současný věřící vytvářet jakýsi výběr toho, co se mu líbí, co je pro něho přijatelné, s čím bude souhlasit a s čím ne. A tak vzniká novodobý protéstantismus na katolické půdě. A dokonce může dojít k falešnému pocitu, že teď jsem tím moderním katolíkem, který kráčí s dobou, a tak začínám odhazovat to, co jsem zdědil po předcích a stávám se papežem církve, kterou jsem si však sám vytvořil.

Bratři a sestry, je nutné vědět, že církev a její podstatu nikdy nepoznáme z dějin, ale z Božího zjevení. Tak jako nepoznáváme smysl a cíl rodiny z toho, jak se projevuje (to bychom mohli dojít i k závěru, že je lepší zrušit instituci rodiny), podobně nepoznáme bez pomoci Písma svatého a křesťanské tradice šířku a hloubku církve.

Pokud chci vědět, kdo je katolická církev a co je a co není katolické, nutně se musím vrátit k papeži a hierarchii: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou“ (Mt 16,18). Ježíš mluví i o tom, že peklo se bude snažit rozbít církev a její strukturu. Ale Ježíš jde ještě dál: „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, büde odmítnu to na nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ (Mt 16,19) V tomto verši se mluví O neuvěřitelné moci, kterou dává Bůh církvi, pokud je spojená s Petrem (papežem). Moc církve však nesmí sloužit ke světskému uplatňování moci, nýbrž je zaměřena k nebeskému království. Církev má moc (a zároveň i různé berly, pomůcky, pomocníky) – tedy prostředky, jak dovést ke spáse.

Zkusme víc věřit v církev, s církví a církvi a budeme možná překvapeni, jak tato „svátost spásy“ zasáhne dale ko hlouběji do našeho života.

P. Jiljí OP

Krátký život

V září 1948 jsem vyhledala mezi dominikány Otce Valentina. Bylo nepsaným úkolem poznat blíže někoho z každého místa, z každého společenství. Nastávala doba, kdy byl možný jen osobní styk. Vlastně jsem znala všechny dominikány, ale bylo třeba se vyhnout těm, kteří byli představenými, abychom neohrozili celé společenství. Proč jsem se rozhodla pro Otce Valentina?

Byl téměř téhož věku jako já, byl ve vyjadřování prostý, ale duchovně velmi hluboký. Jeho mše a kázání byly i po pražských zkušenostech velmi působivé a intenzivní. Náš rozhovor byl krátký, věcný, ale vzájemné pochopení situace bylo okamžité. Když jsem právě nemohla do Prahy, byl mým zpovědníkem. Po roce 1945 byla Plzeň nábožensky ve velkém úpadku. Byla socia1istická a komunistická a do kostela chodilo málo mladých lidí. Těžko se mi dařilo vytvořit na Petrohradě kroužek, musela jsem přibrat děvČata z jiných čtvrtí. Ale ta děvčata dosud potkávám po padesáti letech v kostele (pokud nebydlí mimo Plzeň). P. Valentin pochopil rychle i nutnost spolupráce – sešli jsme se s mladými františkány, s P. Dulíkem. A pak jsem se rozstonala a ještě, než jsem se vrátila z nemocnice, zavřeli P. Valentina.

Stačilo málo, nevím, snad neopatrný výrok při kázání. Dostal tři roky. Na jaře potom zavřeli všechny kláštery. V květnu 1953 zavřeli i mne. Když jsem se vrátila domů z vězení, vrátil se údajně také P. Valentin. S podlomeným zdravím. Zemřel za 3 měsíce. Bylo mu 37 let. Podrobnosti neznám.

Nedávno jsem překládala z němčiny úryvek z pamětí duchovního, který sloužil asi dva roky v Berlíně u po praviště. Píše ve svých vzpomínkách: „Byl jsem zdrcen při pomyšlení, že tito mladí lidé se svým nadšením, se svými touhami, plány a celou budoucností, náhle poznali, že nic z toho se nesplní, že jejich život tady na zemi už končí.“

A já jsem jednoho večera, když jsem se modlila za naše mladě dominikány, cítila hořkost za toho, který se jim podobal v době, kdy ho Pán povolal k sobě.

Odešel dřív, než se dějiny pohnuly vpřed.

Otče Valentine, pros za všechny mladé dominikíny, pro které jsi dnes příkladem věrnosti!

sestra Norberta

AVE MARIA

Ave Maria! Ave Panno čistá,
hluboko v našich srdcích vrostlá,
od věků, s věky, až do dnů nekonečných,
Tvé jméno průsečíkem duší zní v líbezných akordech,
i v bouřích katedrál, jakoby v kráterech sopečných,
vyvěrá magma horké lásky v jejich zdech.
Ave Maria! Ave Matko Boží,
do Tvého klína svou hlavu sám Bůh složil,
uchvácen Tvojí pokorou se ke Tvým prsům tiskne.
Tys příčinou spásy a jejítti úhelným kamenem,
v Tvé náruči si každé dítě výskne,
a ozbrojí se Tvojím ramenem.
Ave Maria! Ave hvězdo jitřní,
k Tobě se obrací i ptáci nebeští svou písní,
svým ranním jásajícím hymnem,
korunu vrcholkům lesů nasazují,
o lásce pějí ptačím rytmem
bubínky chřástalů i flažolety pěnkav, potají.
Ave Maria! Ave Ty, která stojíš nad vodami,
převlávající mořské písky prudkými vlnami,
Jsi nadějí plavců a korábů, jež svět na moře vyslal,
a často na přídích se Tvoje jméno lesklo,
vždyť Santa Mana dovede lidskou touhu k zemi, na níž přistál
s modlitbou na rtech člověk, jehož Tvé jméno neslo.
Ave Maria! Ave Ty, o níž se v zemských hlubinách
dělníci štol a propastí opírají v skalních dutinách.
S praskotem trámů a výztuh se jejich modlitby prolínají,
když dlouhé hodiny se ve tmách s hrůzou pekla rvou,
berouce ďáblům jejich skrýš a stěnami neznáma zachvívají.
Ó, Svatá Panno, TyWve své slávě neodmítla pomoc svou!
Ave Maria! Ave vstříc Tobě z polí zní,
kde rolníci svůj chléb dobývají v žhavém poledni,
a s hlavou odkrytou Ti chválu za úrodu vzdávají
večerem, v němž klasy rosou obtížené,
šumící stvoly kladou na přadeno dní,
a na kolenou klečí, prosíce o přímluvy Tvé.
Ave Maria! Ave Ty, jež nadějí jsi zoufajícím,
co v bezesných nocích k Tobě se vrací hlasem volajícím
po jiskrách, které na obzoru světla zažehují,
když v kadlubech světa ozývá se smích…
Ty pramenem jsi živým, v němž všechny smutky zhasínají.
Ave Maria! Ave růže tajemná!
Láska je zřídlem Tvého bytí, je čistá tak a dojemná.
Mnohokrát hladila jsi chudé líce,
ve Fatimě, v horách, v ulicích velkoměst,
La Saletta i skalní pramen v Lourdech Ti chrámem byly více,
kde obrazem svým posvětilas záři hvězd.
Ave Maria! Ave Královno andělů!
Ave Ty, která jsi zpovědnicí našich údělů!
V Tobě se krásy nebes zrcadlí,
jemuž jsi ubohé a trpící navěky zaslíbila,
a písně Tvé již pevně v naše srdce dopadly,
když prosby lidí na nejvyšším oltáři jsi zakotvila!
AVE MARIA! ORA PRO NOBIS…!

J. T.

Jaká je naše víra?

Někdy se nemohu zbavit dojmu, že se mnozí katolíci jaksi stydí za to, že jsou právě katolíky. Hrdí o sobě prohlásí: „jsem křesťan“, ale že jsou křesťany římsko—katolického vyznání, o tom buď pomlčí a nebo odpoví: lepší dobrý křesťan než špatný katolík.

Snad se za touto zdrženlivostí skrývá určitá obava, aby se nemluvilo a nejednalo moc „svatě“. A tak raději řekne: jdu na misu nebo na mši (a ne na mši svatou), pojem „katedrála svatého Bartoloměje“ vystřídá „Bartoloměj“, katolický pozdrav „Chvála Kristu“ nahradí „Dobrý den", modlitbu a kříž před jídlem popřání dobré chuti, odmítání používat svěcenou vodu doprovází výmluva spojená s obavou šíření kožních chorob, z Panny Marie „vyrostla“ Maria a z Písma svatého Bible. Povrchnost a neznalost se může stát nepřítelem každého z nás. Co víme třeba o svěcené vodě a jejím po užívání?

Nechme promluvit 5v. Terezii z Avily, učitelku církve, jaké má ona zkušenosti: „Mnohokrát jsem zakusila, že není lepšího prostředku než svěcená voda, aby se zahnal ďábel a zabránilo se mu vrátit. Kdykoliv ji používám, zakouším velmi živou útěchu, jako nepopsatélnou úlevu, vnitřní slast, jež upevňuje mou duši. Připomíná to osvěžení, jež zakouší celá osoba, když člověk spalovaný horkem a žízní pije ze džbánu čerstvou vodu. To dokazuje, jak velké jsou církevní obyčeje a jak mocná jsou liturgická slova, jež dávají vodě takovou moc, že se tolik liší od neposvěcené. Když na to pomyslím, zaplavuje zně radost.“ (sv. Terezie od Ježíše – Vlastní životopis, str.264)

P. Jiljí OP

Dotkl jsem se anděla

Byla to taková zvláštní neděle, kdy jsem spěchal na „ranní“, neboť dopolední bohoslužba byla zrušena pro to, aby věřící mohli sledovat TV přenos z Olomouce, kde byl hostem Svatý otec Jan Pavel II.

Nedočkavě jsem tedy pospíchal do našeho chrámu, abych mohl být připraven k vyslechnutí Božího slova. Usedl jsem na „své“ místo, ponořil se do tichého rozjímání a s radostí jsem pozoroval široký proud slunečních paprsků přímo symbolicky vstupujících vysokými okny do ztichlého chrámu. V takových tichých chvilkách je umožněno hluboké soustředění, meditace a díkůvzdání před zahájením mše, kdy člověk vnímá spolu s vůní čerstvých květin i sílu, přenášenou po staletí slovem Božím do srdcí věřících. V takových chvílích často cítíme spojení s generacemi minulými, přítomnými i budoucími v jediném stádci, jehož jsme mystickou součástí a věřím, že tímto citem je prostoupena i radost.

Před zahájením bohoslužby jsem si všiml, že do řady přede mnou přišla početná rodina se čtyřmi dětmi. Děvčátka byla starší (asi již školačky) a další děťátko byl asi 3 letý chlapeček, s krásnýma blankytnýma očima a světlými, lehce kučeravými vlásky, který se jako klíšťátko držel maminky, jsouc chován v její náruči a často mazlivě přikládal svoji tvářičku na maminčino líce. Z celé této rodiny vyzařovala láska, dobro a světlo.

Během služby Boží jsem nijak tuto malou „komunitu“ nesledoval, jen v několika letmých pohledech jsem si uvědomoval v očích chlapečka vážnost (mimochodem až překvapující u tak maličkého tvorečka) a hlavně zájem o maminku.

Klouček během všech liturgických obřadů byl velmi tichý, ani stínem nepokoje nenarušoval dění kolem sebe, a jak jsem již řekl, byl skoro vážný. U takto malých capartíků by člověk předpokládal spíše určitý dětský nepokoj, neklid, mnohdy i zlobení, pochopitelné u tvorečků, kteří ani nemohou dost dobře chápat to, co se děje v kostele při bohoslužbě. Ale u toho to „mého“ děťátka nebylo nic z toho, klouček s „vážností“ mlčel a jen se občas mazlil s maminčinou tváří a nebo listoval v obrázkovém „Dětském misálku“, stále však seděl na klíně maminky nebo v její náruči.

Bohoslužba dospěla k vyvrcholení s poseslání Božího pokoje na věřící jsme si na pokyn P. Jiljího přáli „Pokoj Páně“ podáním rukou a vzájemným oslovením. A teď se to stalo! Po stisknutí rukou s okolo stojícími farníky, spatřil jsem náhle před sebou děti, natahující své ručičky ke mně. A „můj malý princ“ také stál a natahoval ke mně svoji buclatou ručičku a usmíval se. Ale jak! Tak milý, jasný, mírný pohled jsem opravdu nečekal. Jeho blankytně pomněnkové oči zářily modrými plaménky, jako by mi říkaly: „Já jsem to, kdo ti přišel darovat "Ježíška", já jsem to, kdo i tobě chce dát kousek slunce ze své duše, trošičku lásky, která sice patří mamince a tátovi, ale kousíček z ní i tobě! Vezmi si ji ode mne, dávám ti ji ze svého srdce!“ Samozřejmě, že klouček tato slova neříkal, jen se na mne díval, těma čistýma, studánkovýma očima, rozzářenýma úsměvem. Dotkl jsem se je ho ručičky, jeho vlásků a pohladil je. Přál jsem mu Pokoj Páně a nevím, co mne to napadlo, ale nakonec jsem řekl „AHOJ“! Šibalsky se na mne podíval a již letěl do máminy náruče.

Chvilku jsem stál, potom klečel a vzpamatovával se z doteku andílka. Dokonce jsem trochu, ze začátku, popletl verš „Beránku Boží“!

Když o tom dnes přemýšlím, uvědomuji si zřetelněji, plastičtěji a pravdivěji, co znamenají slova „farní společenství“, které roste, posiluje se vzá jemnými dotyky a láskou a co ono znamená pro věřící při naplňování Boží Pravdy.

Jan Tomášek

Začít znovu

Zdá se, že jsem se dnes dobře nevyspala. Vstávala jsem, jako se říká, levou nohou napřed. Leccos mne trápí a mrzí. Jsem s mnohým nespokojena, ale především sama se sebou.

Jak může Pán milovat něco takového, jako jsem já? I kdybych nemyslela na to, kolik omylů, zbytečných slov a hříchů se nahromadilo v mé minulosti. Stačí připomenout, že ani teď, včera, dnes, se nijak nepodobám ušlechtilé bytosti, kterou bys mohl milovat. A jak milovat! Až do ne smírné hloubky, až do smrti na kříži.

Zatajím dech před tím, co poznávám.

I kdyby nám bylo devadesát let nebo jsme měli během půlhodiny zemřít, nemůžeme zaváhat. Teď, právě v tomto okamžiku musíme vběhnout do otevřené milostné náruče našeho PáRa, který nám všechno odpouští. A zašeptat: „Pane, miluji Tě! Ať jsem tvým svědkem po celý den, ať svými skutky pomáhám každému najít cestu k Tobě.“

Dej mi odvahu začít znovu!

sestra Norberta

Blahoslavení pokojní…

Tak zněl starý překlad citátu z horského kázání. Toto blahoslavenství jsem přijímala s rozpaky: pokojný byl u mne ten, kdo se se vším spokojil. Až později nám Otec Zvěřina vysvětlil, že překlad není přesný. V řeckém textu nebylo pokojní, ale ti, kdo usilují o pokoj mezi lidmi, kteří se snaží v každé společnosti vytvořit mezi lid mi atmosféru pokoje.

Dnešní překlad zní jinak: Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

Toto blahoslavenství mě fascinuje a nutí volat: „Pane, pomoz nám, abychom se stali opravdu Tvými dětmi, těmi, kteří přinášejí pokoj všude a všem. Dej nám svou milost, ať pomáháme vytvořit Tvůj pokoj ve své rodině, v zaměstnání, ve společenství. Af dovede me utišit hádku, svár, nelásku, závist, hněv. Ty jediný nás můžeš proměnit v posly svého pokoje, bez něhož nemůžeme nikdo, nikdy a nikde šťastně žít.“

sestra Norberta

PODĚKOVÁNÍ

Chtěla bych poděkovat nejen za sebe, ale i za ostatní věřfcí, kteří se zúčastnili poslední májové pobožnosti. Děkuji p. prof. Šmolíkovi a pěveckému sboru za hudební krásu, kterou nás obdařili. Nejen překrásné litanie k P. Marii, ale i Svatohorský Zdrávas v jejich po dání pozvedly naše duše k radostné úctě k P. Marii. Znovu se přihlásil prožitek z nedávné pouti na Sv. Horu.

Srdečně zaplať Pán Bůh a prosíme, nezapomeňte na nás, farníky, ani v budoucnu. Vaše hudba a zpěv má velkou zásluhu na povznesení každé duše k Bohu.

A. Chvátalová

Protože o prázdninách náš časopis nevychází, prosíme všechny farníky, kteří budou v té době v Plzni, aby nezapomněli, že 8. 8. 1995 je při večerní mši Sv. slavnost sv. Dominika. Přijdou jistě i hosté z jiných farností, zejména bratři a sestry laického sdružení františkánského. Po bohoslužbě uvítáme všechny na setkání ve farním sále.

Dětský koutek

Děti, prázdniny, prázdniny, prázdniny!

Tak kam pojedete? K moři, do Alp, na Lipno, do, Prahy, na Prusiny? Nepochybuji o tom, že školní brašnu schováte hodně hluboko do skříně a nebo raději za skříň. A velmi dobře to chápu, protože prázdniny jsou od toho, abyste si odpočinuly, abyste měly „prázdno“ od školy. Avšak na druhou stranu budete mít víc času na spaní, čtení knížek, jezdění po světě a rozdávání radosti. A také budete mít víc času na modlitbu. To je velmi důležité: budete Otci v nebi (který je i ve vašich srdcích) děkovat za krásné chvíle, za jídlo, zážitky, přírodu, setkání i vzpomínky. Nezapomínejme i na sebe navzájem, modlete se i za své spolužáky, učitele, rodiče i za děti, které prožívají prázdniny v nepřátelském prostředí, kde se bojuje a prolévá krev. Moc vám přeji a vyprošuji se svými spolubratry krásné prázdniny. Panna Maria ať vás chrání!

Panno Maria, pomocnice křesťanů, oroduj za nás!

V modlitbě jsem s vámi!

P. Jiljí OP

Milě děti,

určitě toužíte po pohádce nebo po nějakém zajímavém vyprávění.

V Kroužku pestré četby jsem pro vás vybrala „Neobyčejné příběhy“ a můžete si je přečíst v každém dalším čísle časopisu.

Majka

Král, který chtěl vidět Boha

Žil v dalekých krajích král. Když se jeho život chýlil ke konci, pojal jeho srdce smutek. „Hle, vše jsem vyzkoumal za svého života a nebylo věci, přístupné lidskému zraku, které bych nebyl spatřil,“ pravil. „Jen jednoho jsem v životě ještě nepoznal! Neviděl jsem Boha. Chci ho vidět.“ I poručil svým velmožům, mudrcům a kněžím: „Neukážete-li mi Boha, uvrhnu vás všechny do vězení a stihne vás těžký trest.“ A dal jim lhůtu tři dni.

Smutek se rozhostil po zámku. Dvořané, mudrci a kněží svěsili hlavy a čekali na svůj pád. Třetího dne, když uplynul stanovený čas, právě v poledne. Dovolal je král. Všichni mlčeli – a hrozné slovo rozkazu už málem vyklouzlo z úst králových, když předstoupil před krále pastýř, který se právě vrátil se stádem z pastvy a řekl:

„Dovol, pane, abych splnil tvé přání.“

„Dobrá,“ pravil král. „Pozor však, ručíš svou hlavou.“

I vyvedl pastýř krále, ukázal na prudce zářící polední slunce a řekl:

„Pohleď!“

Král zdvihl hlavu vzhůru a chtěl se dívat. Ale sluneční světlo mu trysklo do očí, sklonil hlavu a zavřel oči.

„Co tě napadá!“ povídá pastýři. „Chceš, abych oslepl?“

„Pane,“ pravil pastýř, „vždyť to je jen jediné stvoření boží, jen nepatrný paprsek nesmírné záře boží a nemůžeš naň pohledět. Jak chceš uvidět Boha svým slabým tělesným zrakem? Hleď, abys viděl Boha jiným okem.“

Zalíbilo se to králi, i řekl pastýři, když se vraceli: „Vidím, žes moudrý a vážím si tvého rozumu. Odpověz mi však ještě na jinou otázku: Co bylo před Bohem?“

Rozvažoval pastýř a odpověděl:

„Prosím tě, pane, nehněvej se jen a počítej!“

Král začal: „Jeden, dva…“

„Ne,ne,“ přerušil ho pastýř. „Tak ne. Začni před jedničkou.“

„Není možno, před jedničkou niče ho není.“

„Správně jsi řekl, pane. A před Bohem nebylo také ničeho.“

Líbilo se to králi ještě víc a řekl pastýři: „Dám ti veliké dary. Jen mi od pověz ještě na třetí otázku: Co dělá Bůh?“

Vidí pastýř, že se obměkčilo královo srdce.

„Dobrá – i to ti zodpovím,“ povídá. „Ale pamatuj, oč jsem tě prosil. Vyměníme si na chvíli šaty.“

Svlékl král ze sebe šat své vznešenosti, oblekl v něj pastýře a sám navlékl plášť a torbu pastýřskou.

I vystoupil pastýř na trůn, vzal žezlo do ruky a ukázal na krále, který stál u podnoží trůnu: „Hleď, co Bůh činí:

„Jedny povznáší na trůn, druhé ponižuje.“

Pak zase oblekl své hadry.

Zamyslel se král, neboť ta slova ho hluboce zasáhla. Náhle, jakoby ozářen velikou radostí, zvolal: „Hle, teď vidím Boha…“

(upravil Emanuel Frynta)

Misie v Austrálii

V článku o misiích opět cituji z dopisů P. Štefka. Změnil v roce 1994 své působiště. Opustil ostrov Flores v Indonésii a nastoupil službu v australském Epingu.

V Austrálii prý žije mnoho Čechů a Slováků a Pater, co tam dosud působil vážně onemocněl. Lidé žádali někoho jiného, a proto musel O. Štefko nastoupit co nejdříve po Velikonocích.

Po vyřízení všech nutných cestovních formalit jsem 14.7. 1994 odletěl z Jakarty australským letadlem do Sydriey, vzdáleného 5515 km. Cesta trvala 5 hodin.

Obsluha v letadle byla jedinečná na pasovém a celním oddělení nebyly žádné potíže, vždyť v kufříku jsem měl jen trochu oblečení. Byl jsem oblečen jen v letním obleku a v Sydney bylo zima, to jsem nečekal. Venku před letištěm již čekal P. rektor a autem mě odvezl na mé působiště v Epingu. První dojmy z Austrálie byly velmi pěkné. Všude čisto, široké vozovky s obrovskými dopravními značkami, které by viděl i poloslepý. Díky tomu, že našemu letadlu pomáhaly vzdušné proudy, přiletěli jsme o půl hodiny dříve, a tak se plánované při vítání ve vstupní hale v Epingu nekonalo. Přátelé totiž teprve přicházeli z jídelny, když jsem se už objevil ve dveřích. Byl jsem uveden P.rektorem do svého ubytování, šlo o velkou místnost ve středisku SVD—Eping. Zařízení bylo jednoduché, ale vše potřebné k pobytu nechybělo: koupelna s teplou vodou, záchod – vše uvnitř. Elektrické topení se dá zapnout podle libosti.

I okolí domu je pěkné. Je osázeno barevnými květy, trávníky jsou zelené, pěkně zastřižené, dýchají Čistotou. Stromy jsou též pěkně upravené a v je jich korunách zpívají ptáci. Jsou velmi krotcí, každé ráno přicházejí před kuchyň, kde je někteří lidé krmí. Též barevní papouškové se ochomýtají kolem kuchyně v náději na zbytky ze stolu. Mou prací je starat se o duchovní potřeby lidí, co žijí v okolí. Jsou to většinou Slováci. V Sydney je pěkný kostel, postavený svatým Cyrilovi a Metodějovi. K němu patří i velká aula s pěknou kuchyní a knihovnou, a tak se lidé mají kde scházet k oslavám svátků.

Pro cestování potřebuji auto, které budu moci používat, až si obstarám australský řidičský průkaz. Také si budu muset zvyknout na větší rychlost jízdy, protože na Flores se jezdilo jen 20 – 30 km/hod. Vozovky zde sice nejsou přeplněny auty, ale musí se dávat pozor na přecházející opice, vodní bůvoli nebo velké ještěry. Nakupovat se chodí do velkého obchodu, kde se koupí vše potřebné.

Na středisku není mnoho obyvatel, ale všichni se dobře snášíme, neboť jsme jedna rodina. Kromě Australanů jsou tu Vietnamci, Filipínci, Indonésané, dva Američané a tři Slováci. Necítím se zde nováčkem, protože tu jsou také Pateři, se kterými jsem studoval v Chicagu. Tři z nich byli v mé třídě. Bylo to velké setkání, neboť jsme se neviděli 37 roků. Přesto je zde pro mě hodně nového. Všechno pozoruji, mám otevřené oči a uši a hlavně mlčím, jsem se vším spokojen. Na Flores nezapomenu, neboť tam strávených 37 roků vrylo do mě kus přitažlivosti.

Měl jsem být již v důchodu, ale dosud se nic neprojednávalo. Proto že mě nikdo nemůže zastoupit a mám vše osobně podepisovat, musím příští měsíc zajet do Chicaga. Nebudu tam dlouho, je mě tady zapotřebí. V Austrálii teď začíná jaro. Bohužel nepršelo již několik měsíců, a tak je vše suché jako na Sahaře. Větry při jdou mnohokrát s velkou silou a způsobí mnoho škody. Krajina je veliká a jako všude, je tu nezaměstnanost. Nevíme, jak to půjde dál.

Nyní mám na starosti slovenské katolíky v celé Austrálii. Díky Bohu, do stali jsme i českého faráře pro bratry Čechy, zůstává mi tedy jen slovenská misie.

V lásce Ducha svatého zůstává vždy vděčný P. Viktor Štefko.“

zpracoval Dr. B. Fleischmann

Laické sdružení sv. Dominika

Sdružení podniklo pod vedením prvního řádu sv. Dominika 27.5. 95 velmi radostnou pouť do Jablonné ho k naší Paní Zdislavě, která byla týden před touto cestou svatořečena v Olomouci papežem Janem Pavlem II. Všichni jsme zhluboka vydechli, když se před námi objevil kostel sv. Vavřince, naplněný světlem krásného Božího dne, radostí poutníků a požehnáním nové světice.

Měli jsme dost času na vše, zejména sejít do krypty pod kostelem k rakvi s ostatky sv. Zdislavy. Když jsem klečela na okraji sarkofágu a prosila naši Paní za přímluvu pro náš národ, náš řád a naše snolečenství, měla jsem pocit, že ona už je pevně rozhodnuta prosit za nás u našeho Pána.

Vrcholem pouti byla odpolední mše Sv., jíž se zúčastnili všichni přítomní příslušníci dominikánských společenství. Bylo nás hodně! Hlavním celebrantem byl stařičký P. Ambrož Svatoš OP, velký ctitel Paní Zdislavy. Prohlásil prý (ještě v době nesvobody), že nemůže zemřít dříve, dokud nebude Zdislava svatořečena. Jeho radost svědčila o tom, že u Boha není nic nemožného.

s.N.

Z dominkánského kláštera v Plzni

Bývalý převor dominikánského konventu P. Norbert Alois Bubeník OP (20.11. 1910 – 22.9. 1967) založil klášterní kroniku, v níž je stručně zachyceno působení dominikánů v Plzni (od jejich příchodu na konci 13.st. až do zrušení konventu za Josefa II.) a podrobněji rozvedeny dějiny kláštera od jeho postavení v roce 1913 až do vpádu komunistů v dubnu 1950.

Pro názornější představu této kroniky přinášíme opis průběhu roku 1939:

  • Počet bratří – 17 (z toho 11 kněží)
  • 12.1. – Dostali jsme paramenta z Olomouce od pana provinciála: kazule (dvě bílé, jedna červená gotická, jedna zelená)
  • 27.1. – Za přítomnosti pana provinciála byla přečtena erekční listina, kterou P. Generál dům plzeňský po vyšuje na formální konvent. Též byl přečten druhý dekret, jímž ustanovuje za nového převora formálního konventu P. Štěpána Masiaka. Oba dekrety jsou v archivu. Nový převor přijel do Plzně 7.2. Týž den dekret podepsal
  • 10.2. – Zemřel sv. Otec Pius XI.
  • 18.2. – Do Plzně byl asignován fr. Filip Václavík
  • 2.3. – Bylo oznámeno rádiem, že za papeže byl zvolen (61 hlasy z 62) kardinál Parcelli – Pius XII.
  • 28.4. – P. Cyril byl asignován do Uherského Brodu
  • 30.7. – Jubileum 50ti letého kněžství P. Brunona Bárty, prvého faráře v Plzni V. konsistorního rady, notáře, generálního kazatele, zasloužilého otce provincie.
  • 24.10. – Večer, kdy konvent zpíval kompletář v kůru, zemřel P. Bruno Bárta. Ležel v kápi na holé zemi, ja ko pravý řeholník!!
  • 8.11. – P. Norbert Bubeník byl asignován do Brodu
  • 8.12. – Konalo se triduum ke cti Neposkvrněného Početí Panny Marie.
  • 15.12. – Konzistoř dovoluje konat bohoslužby o nedělích a svátcích v Božkově. Zatím budou ve škole.

P. Pavel OP

Vzpomínky na Itálii

Poslední týden loňského srpna jsme věnovali putování po severní Itálii na téma „Po stopách sv. Dominika“. Zájezd pořádalo plzeňské Laické sdružení sv. Dominika, ale zúčastnili se ho i nečlenové z celé naší republiky i ze Slovenska.

Vyjeli jsme v pondělí ráno v 5 hod. od kostela P. M. Růžencové lehátkovým autobusem domažlického ČSAD. Tento typ putování má tu výhodu, že je velmi levný (celý zájezd stál pouze 1 830 Kč) a autobus přemění šoféři během 5 min. na zvoleném parkovišti na 40 úplně vodorovných lůžek ve dvou úrovních nad sebou. Není nutno pospíchat na místo noclehu a lze si vybrat parkoviště s vyhovujícím pro středím i hygienickým zařízením.

Přes hraniční přechod v Železné Rudě jsme směřovali k Mnichovu, který jsme pouze projeli a první delší zastávka byla u olympijského stadiónu v Garmisch—Partenkirchenu. Obdivovali jsme nádhernou alpskou přírodu, neboť pěkné počasí dovolovalo vidět všechny horské velikány roubící naší cestu. Přes Innsbruck a Brenner jsme dojeli do cíle prvního dne, jímž byl Trent. Po pěší cestě městem od parkoviště k památné bazilice jsme si prohlédli toto úpravné severoitalské město, které je hlavním městem provincie a oblasti Tridentsko Horní Adiže. Na náměstí Piazza del Duomo stojí krásná románská bazilika z 11. až 12. stol., v níž se v letech 1545—1563 konal Tridentský koncil, při němž byla schválena liturgie, která platila až do II. vatikánského koncilu. Viděli jsme oltář, na nějž byly tehdy položeny liturgické knihy, čímž byla tato liturgie schválena. P. Prokop OP sloužil mši sv. ve vedlejší starobylé kapli a my jsme děkovali Bohu za krásný den, který nám dopřál a prosili o požehnání do dalších dnů. Zbývalo už jen najít vhodné parkoviště, které se nám naskytlo nedaleko Verony.

Druhý den jsme dojeli do Bologně, jednoho z našich hlavních cílů. Zastavili jsme před kostelem sv. Dominika, kde už nás místní Otcové očekávali s malým pohoštěním. V klášteře nám byl nabídnut i nocleh v jedné místnosti na karimatkách, a tak jsme poněkud změnili plán cesty a Bologni jsme věnovali celý den. Nejprve jsme se šli pomodlit do kostela k hrobu sv. Dominika, který právě v tomto klášteře v r. 1221 zemřel. Na výzdobě oltáře nad jeho sarkofágem se podílel i Michalangelo v r. 1494, kdy pobýval v Bologni. Po mši sv., sloužené u tohoto oltáře, jsme se rozešli po městě, kde bylo co prohlížet: náměstí Piazza Maggiore a sousedící Piazza del Neptuno s jednou z nejkrásnějších fontán 16. stol. od Giambologna, dále největší městský kostel San Petronio a vzdálenější gotický františkánský kostel z 13.století. Toulali jsme se ulicemi vroubenými podloubím, které v horkých letních dnech, které právě panovaly, poskytovalo příjemný stín. Hledali jsme vhodné místo, odkud by se do hledáčků fotoaparátů vešly celé šikmé věže, tolik charakteristické pro Bolognu. Jedna je vysoká 97,6 m a odchyluje se od kolmice o 1,23 m, druhá dosahuje 48 m a vychýlení je 3,22 m. Dříve slouži ly jako obranné bašty. Po procházce městem a osvěžující sprše v klášteře někteří z nás ulehli v nabídnuté místnosti kláštera, jiní v autobuse, který parkoval vedle kostela Sv. Dominika.

Třetí den našeho putování patřil opět dominikánským světcům. Dopoledne jsme jeli do Florencie a navštívili dominikánský klášter San Marco, dnes přeměněný v muzeum, věnované hlavně Fra Angelicovi, který byl zde mnichem a vyzdobil freskami jednotlivé cely dle přání jejích obyvatel. Tento zbožný mnich zvaný také „Beato Angelico“, který byl prohlášen za blahoslaveného, žil v letech 1387—1455 a je právem nazýván malujícím sv. Františkem, neboť byl stejně láskyplný a mírný jako onen světec z Assisi. Malíř ho měl rád a namaloval obraz, kde se objímá se sv. Dominikem. Z oltářních obrazů patří k nejvýznamnějším hlavní oltář S.Marco a Snímání z kříže pro tamní sakristii. Výzdoba S.Marca ho proslavila natolik, že ho pozval papež Evžen IV. do Říma k výzdobě Vatikánu. Jeho fresky jsou v blízkosti Sixtinské kaple zcela neporušeny. Vyprávějí o pohádkovém světě jak si jej vysnilo prosté a důvěřivé srdce,které se po celý život připravuje pro rajskou blaženost. Fra Angelico je pohřben v Římě v kostele S. Maria sopra Minerva, hned za Pantheonem, kde je pohřbena též Sv. Kateřina Sienská. Na jeho náhrobku je nápis: „Část mého díla je zde, druhá je v nebi.“

Od muzea jsme prošli centrem města kolem Baptisteria, prohlédli si dóm S. Maria del Fiore, náměstí Piazza del la Signoria, Palazzo Vecchio, most Ponte Vecchio a poslední naší zastávkou byl gotický kostel Santa Croce, kde je pohřben Michelangelo, Rossini, Galileo, Machiavelli a další velikáni italské kultury. Z Florencie jsme jeli do Sieny, rodiště a působiště Sv. Kateřiny Sienské. Toto velmi půvabné staroitalské město je uzavřeno pro automobilovou dopravu, a tak nám nezbylo, než autobus nechat na parkovišti a pěšky vyjít strmý kopec, na němž se město rozkládá, až na vrchol, jemuž vévodí jedna z nejhezčích katedrál Itálie, Santa Mana Assunta. Rovněž náměstí ve tvaru mušle je zde velmi krásné. Dominuje mu radnice, jejíž věž do sahuje 102 metrů. Na západní straně města jsme se pomodlili v kostele sv. Dominika, v němž je freska od Andrea Vanniho z doby kolem r. 1400, představující nejstarší známé vyobrazení sv. Kateřiný Sienské, jejíž lebka je uložena v relikviáři na postranním oltáři. Odtud jsme sešli do domu, v němž se tato světice narodila v r. 1347 jako dcera barvíře Bernincasa. Ona to byla, která přiměla papeže Řehoře XI. k návratu z Avignonu do Říma v r. 1377. Z jejích vizí je nejznámější svatba s Kristem, ztvárněná na četných obrazech. Na krásném renesančním portálu je latinský nápis Sponsae Christi Catherinae Domus (Dům Kateřiny, Kristovy nevěsty). Tento den byl tak naplněný prohlídkami, že mši sv. jsme měli až v dálniční kapli v parku u zvoleného parkoviště nedaleko Bologně večer v 21.00 hodin.

Čtvrtý den našeho putování byl věnován Ferraře, v jejímž centru jsme zhlédli katedrálu s překrásným prů čelím v románsko—lombardském stylu z 12. – 14. st. a malebný Castello Estense, vodní hrad rodu Este se čtyřmi věžemi, který pochází ze 14. st. Z Ferrary jsme dojeli do Padovy, hlavního cíle tohoto dne. V bazilice sv. Antonína koncelebroval P. Prokop mši sv. se třemi polskými kněžími přímo na hrobu sv. Antonína. Pak jsme si prohlédli všechny pamětihodnosti v bazilice, původní kapli P. Marie, tehdy kostelík, který navštěvoval ještě sv. Antonín, kapli s relikviemi za hlavním oltářem, který je významným dílem Donatellovým, dále kapli Sv. Lukáše zdobenou freskami a tři překrásné rajské dvory, které přiléhají k bazilice. Došli jsme k radnici a universitě, na níž studoval i náš Sv. Jan Nepomucký a po návratu do autobusu jsme po poradě se šoféry zařadili ještě neplánovanou prohlídku Verony.

Ve Veroně jsme přešli po „fotogenickém“ mostě přes Adiži u hradu Castelvecchio. (Tento most je velmi podobný mostu v Avignonu, na rozdíl od něj vede až na druhý břeh.) Viděli jsme zvenku arénu z prvního století po Kristu, která dnes slouží jako divadlo pro operní představení, dále celé centrum města včetně Juliina balkonu ze známého Shakespearova dramatu a ještě nám zbyl čas k návštěvě poutního kostelíka, stojícího na kopci na severním okraji Verony, zasvěceného P.Marii Lurdské (Madonna di Lourdes) z r. 1964. Nocovali jsme u jezera Lago di Garda, v němž jsme se ještě večer vykoupali.

Poslední den našeho cestování jsme zahájili opět koupelí v jezeře. Na nákupy byla ještě vyhrazena chvíle v lázeňském městečku Riva na severním okraji jezera. Tuto chvíli bylo možno využít i k procházce po subtropickém parku na břehu Lago di Garda, zalitého slunečním jasem. Krásné počasí nás provázelo po všechny dny. Z Rivy už jsme jeli přímo přes Brenner do Innsbrucku, kde jsme po krátké procházce městem měli mši sv. u bratrů servitů na tř. Marie Terezie. Jako každý den i nyní jsme děkovali za všechny zážitky, které nám Pán při této pouti daroval a prosili o šťastný návrat domů. Byli jsme vyslyšeni a do Plzně jsme se vrátili před půlnocí, sice unavení, ale plni vděčnosti Nejvyššímu, že nám tuto pouť dopřál.

sestra Monika

Jak to vypadalo v západních Čechách v našich farnostech v r. 1931?

Dostala se mi do rukou statistika, vypracovaná v r. 1931 panem radou J. Chudáčkem, což je z hruba asi před 60 lety. Jsou v ní tyto údaje:
obeckatolícinekatolíci
Pražské předm.14 32813 041
Doudlevce304399
Lobzy3 5844 180
Božkov1 3121 710
Hradiště100230
Starý Plzenec1 9621 615
Černice1 029531
Koterov690323
Sedlec388486
Nezvěstice618273
Žákavá473116
Losiná467314
Prusiny146221

Tento seznam není smutný, ale je spíše pobídkou pro činnost těch, kteří zůstali. Nesmíme zapomínat,že tehdejší náboženské přesvědčení bylo velmi tradiční, zděděné, neprožité, často velmi konzervativní. Jinak by se ho lidé nebyli tak snadno zřekli. Ti, kteří zůstali věrni v těžkých dobách, většinou vědí, čemu věří a proč věří. A cestu do budoucnosti mohou ukázat právě jen takoví lidé.

Podle zápisků o J. Chudáčkovi s. N.

O knize „Překročit práh naděje"

Je přede mnou nelehký úkol: Přibližit vám, drazí bratři a sestry, knihu vydanou na prahu třetího tisíciletí, knihu, jejímž autorem je Svatý otec Jan Pavel II. a jíž on sám vtiskl titul „Překročit práh naděje“. Tato kniha vznikla na počátku 90. let jako soubor otázek italského publicisty Vittorio Messoriho, jež připravil Svatému otci pro televizní rozhovor, který se však pro papežovu zaneprázdněnost nemohl uskutečnit, a odpovědí na tyto otázky, na něž papež odpověděl písemně asi rok po jejich obdržení. Papež na Messoriho otázky reagoval následujícím vzkazem (cituji): „Přestože nebylo možné, abych Vám odpověděl osobné, ponechal jsem si Vaše otázky na stole. Zaujaly mě a věřím, že by neměly zůstat nezodpovězené. Uvažoval jsem nad nimi a před časem jsem na ně v několika málo volných chvílích, které mi při mých povinnostech zbývají, začal odpovídat písemně. Položil jste mi otázky, máte tedy svým způsobem právo obdržet na ně odpovědi… Pracuji na nich. Budete je mít. Pak s nimi naložte, jak uznáte za vhodné.“

A věřící laik Vittorio Messori s nimi naložil, jak nejlépe mohl – vydal knihu, která je natolik zásadní pro věřící celého světa, že byla již publikována v zemích celé naší planety v několika desítkách milionů výtisků. A nyní se tedy dostává do rukou i nám.

Jak jsem již řekl, je téměř nemožné v několika glosách, krátkých odstavcích, postihnout celou šíři a hloubku papežových myšlenek, teologických a filošofických úvah proto, že ve 35 odpovědích na otázky víry, zahrnuje Svatý otec téměř vše, co souvisí s naším katolickým krédem. Každou od pověď pečlivě váží, rozebírá do hloubky a podněcuje čtenáře k zamyšlení se nad nejzávaznějšími otázkami víry a vztahu člověka k Bohu a ke světu.

Je to 35 kapitol, v nichž čtenář nalézá odpovědi na problémy spásy člověka, jeho postavení před Boží tváří, na problémy dobra, zla, lásky i modlitby, dotýká se v nich dějin spásy, hledání ztracené jednoty odloučených bratří, rozebírá postavení ženy ve společnosti, úlohu mládeže a nejvyšší Boží dar – život. Nalezneme zde i kapitoly pojednávající velmi zajímavě o jiných monoteistických náboženstvích: buddhismu, islámu a židovství. Kniha je naplněna takovým bohatstvím myšlenek, že jsem se rozhodl napsat své dojmy „jen“ z těch částí, které na mě zapůsobily nejhlouběji. To však neznamená, že jiné problémy a papežovy myšlenky nevnímám se stejnou silou a úctou, ale právě naopak, obraz o vnitřním království ducha našeho papeže, lze získat jen komplexním promyšlením jeho odpovědí, které v sobě zahrnují i jeho zkušenosti z 15ti letého pontifikátu na Petrově stolci.

Nejprve chci říci, že na mě zapůsobil fakt, že náš papež se nevyhnul ani otázkám nepříjemným, velmi citlivým, ba někdy kladeným jistě s pokorou, ale provokujícím způsobem, ja ko např.: „Papež“: pohoršení a tajemství? Existuje opravdu Bůh? apod. Náš Svatý otec se s vtipem, obrovskou sumou teologických a filosofických znalostí a s invencí jemu vlastní, ponořuje do různých, tzv. citlivých problémů, často sekularizovaným světem namítaných, vychází vždy ze slov evangelia, ze slov Ježíšových a jeho apoštolů a nezvratným postojem rozbíjí mýty, tradované ve ve vztahu k církvi a víře.

Přesto mi však dovolte, abych se zastavil u dvou otázek, problémů a tajemství,které mě oslovily a podělil se s vámi ohlas Svatého otce. Nejvíce mne upoutala otázka spásy a dějin spásy a za druhé to byla problematika zla v současném i minulém světě.

Když jsem v četbě dospěl ke 12. kapitole s názvem: Co je spása?, zastavil jsem se a zamyslel se nad touto otázkou, neboť ona je jádrem křesťanství, jeho hlavním smyslem a hlavně je nejhlubším tajemstvím utrpení Ježíše Krista na kříži. Spása v křesťanském (tzv. soteriologickém) chápání náboženství, je úhelným kamenem křesťanství, je hlavním svorníkem Božího lidu, je naší nejvyšší nadějí a nebo jím se říci i smyslem života. A Svatý otec na tuto principiální otázku dává tak jasnou odpověď, až se mi zatajil dech: „Spasit, znamená osvobodit od zla. Nejedná se tu jen o zlo sociální, jako je nespravedlnost, donucování, vykořisťování, ani jen nemoci, katastrofy, přírodní pohromy a všechno, co lidské dějiny označují jako neštěstí. Spasit, znamená osvobodit od radikálního, definitivního zla. Takovým zlem už není ani smrt. Už jím není, jestliže po ní následuje vzkříšení. A vzkříšení se uskutečňuje díky Kristu. Díky Vykupiteli smrt přestává být definitivním zlem, je podřízena moci života.“

Jak prosté a přitom geniální vystižení tak všezahrnující otázky. Vyplývá z ní, jak věříme, že zbavení se to hoto definitivního zla, člověk dosáhne jedině prostřednictvím Ježíše, jeho kříže, vykoupením z dědičného hříchu a slavným vzkříšením. Nikdy nemůže spása přicházet ze světa, neboť svět nemá takovouto moc. Lidé mohou mnoho zla odstraňovat, zmírňovat a usnadňovat život. Mohou nalézat různé léčebné metody v těžkých chorobách, v moci světa je možnost ulehčování života chudých, trpících a hladovějících, můžeme poznávat příčiny některých živelných katastrof a bránit se jim. Ale nikdy svět nebude mít moc osvobodit člověka od smrti, a proto jak píše Svatý otec, svět nemůže být pro člověka zdrojem spásy. Spásu dává Bůh, prostřednictvím Krista.

A ještě je třeba dodat, že nejradikálnější zlo je věčné zatracení! Uvržení do „pekelného ohně“, jak o tom slyšíme v evangeliu. A chci zdůraznit, že Svatý otec zde přichází s nádhernou myšlenkou, vycházející opět ze Slova Božího a sice: v definitivním a nejradikálnějším zlu, tedy ve věčném zatracení se nejedná o zavržení člověka Bohem, ale fakticky o zavržení Boha člověkem! Nejedná se o nic jiného, než o dej odmítnutí Boha, definitivní rozbití společenství s Otcem, Synem a Duchem Svatým. To logicky vyplývá z víry, že Bůh je živoucí Láska, a že Bůh chce, aby se všichni lidé za chránili a došli k poznání Pravdy! S celým tímto poselstvím úzce souvisí problém zla. Vittorio Messori pokládá papeži v desáté kapitole otázku: Je-li Bůh Láska, proč je tolik zla? To je klasické dilema Člověka od pradávna: Jak si má člověk udržet důvěru v Boha, který podle evangelia je milosrdným Otcem a Láskou, když se zdá, že utrpení, nespravedlnost, nemoci a smrt vládnou dějinám světa i všedním dějinám každého z nás? To je hlavní oponentura světa nám věřícím křesťanům.

Svatý otec odpovídá citátem: „Svět se točí, ale kříž zůstává pevně stát!“ Znamená to, že „středem světa je KŘIŽ“! Při stvoření dal Bůh Člověku rozum a svobodu, a tím se vydal jeho soudu. Dějiny spásy jsou také dějinami neustálého souzení Boha člověkem. Nejde v nich, jak píše Svatý otec, jen o pouhé otázky a pochybnosti, ale o skutečný a pravý soud člověka nad Bohem. K tomu se připojuje ještě působení zlého ducha, který ještě ochotněji soudí vedle člověka také Boží působení v dějinách. Potvrzuje to sama kniha JOB. Bůh, který je také Moudrost a Láska, chce se před lidskými dějinami ospravedlnit. Bůh není Absolutno někde mimo svět (deismus!), je muž je osud lidstva lhostejný, ale Bůh je IMMANUEL – Bůh je s námi, Bůh který sdílí lidský osud a účastní se ho. Svatý otec dokládá, že Bůh nestojí mimo svět a neraduje se z toho, že je nejmoudřejší a všemohoucí. Svou moudrost a všemohoucnost klade ze svého rozhodnutí do služeb svého tvora! Stal se člověkem a prodělává jeho utrpení. Ukřižovaný Kristus je důkazem Boží solidarity s trpícím Člověkem. Bůh se staví na stranu člověka! V kříži je za hrnuto všechno: všechna individuální i kolektivní utrpení, utrpení způsobená přírodními silami i svobodnou vůlí člověka. Války, gulagy, holocausty plynou ze svobodného rozhodnutí člověka a NE Boha! To je ten hrozný omyl světa, neboť Bůh nikdy lidskou svobodu, kterou člověku dal při stvoření, nezruší! Naopak, Bůh sám se v Kristu Ježí ši obětuje člověku a ve svém Vzkříšeni mu dává rozhodující naději!

Za naše provinění se tedy nemůžeme vymlouvat na Boha, nebot‘ máme–li něco absolutního, pak je to na še SVOBODA v rozhodnutí, kam se uchýlíme, k čemu se přikloníme, co učiníme s touto svobodou.

Milí čtenáři, drazí farníci, byl bych šťasten, kdyby těchto několik odstavců, tvořených myšlenkami našeho papeže, se stalo pro vás inspirací k tomu, vyhledat knihu „Překročit práh naděje“ (v naší farní knihovně je k dispozici), abyste ji pročetli s evangeliem v rukou a hluboce ji promysleli, neboť je zdrojem chápání Pravdy, Naděje a Lásky.

Zakončím slovy autora otázek, daných Svatému otci:

„Myslím, že tato pevná ruka, která se k nám vztahuje, aby nám dala jistotu, toto opětovné, uctivé a vášnivé potvrzení ‚záře pravdy‘, je nejlepší dar, který na stránkách této knihy nacházíme…“

Z nemocničního lůžka, na něž byl papež upoután po bolestivém pádu, mě ujišťoval, že část těchto utrpení obětoval také za čtenáře těchto stránek, na nichž se vedle slova ‚naděje‘ snad nejčastěji vyskytuje slovo ‚radost‘.

Jan Tomášek