AktualityKlášterFarnostKontakty

Bohoslužby

Missa tridentina

Farní kancelář

Knihovna

Chrámový sbor

Farní charita

Farní rada

Farní časopis

CZ EN   >>

Rozpis bohoslužeb a celebrantů
Aktuální ohlášky
Aktuální kalendář
Pastorační rada
Zápisy z FR
Termíny úklidu kostela
Teologické přednášky
Křesťanská pedagogicko-psychologická poradna

 

O nás – Pro nás 9/1995 (prosinec)

Světlo nesoucí vůni nebes,
zakrylo Pannu a Její tvář zbožně bdící
a do očí slilo se jako zář
tisíců plamenů a bílých svící.

A Ona pokorně úděl svůj přijala,
jenž zprvu hořkým zdál se,
však nejblaženější z blažených se stala
v náručí držíc synáčka, jenž na Ni smál se,
když radostí země se zachvívala.

Slovo k farníkům

Drazí bratři a sestry,
těšíme se na Vánoce a přiznejme si, že někdy víc než děti. Každé Vánoce jsou sice jiné poznamenané událostmi, které jsme během roku prožili – ale tajemství Kristova narození zůstává stejné a nezměnitelné. A snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že tajemství Vánoc rok od roku stále víc odhrnuje roušku tajemnosti. Tak by to mělo být, že posvátná liturgie znovu zpřítomňuje události naší spásy a my bychom měli víc prožívat jejich časovost a blízkost.

Dnes stojíme na prahu tohoto tajemství – začíná advent. Nový katechismus katolické církve vysvětluje: „Každoročním slavením adventní liturgie církev aktualizuje toto očekávání Mesiáše tím, že se věřící vžívají do této dlouhé přípravy na první Spasitelův příchod, oživují vroucí touhu po jeho druhém příchodu.“ (Čl. 524)

Měli bychom tedy oživit touhu po Mesiáši. Každý dobře víme, jak se nám často zplošťuje duchovní život na náboženské povinnosti. Touha však předpokládá vztah a jednotu i jeho úplné naplnění.

Co tedy můžeme dělat? Především zjistit, čím je udušen můj osobní vztah k Bohu – leností, pohodlností, přílišnou zaměstnaností, nervozitou, nedůvěrou, povrchností, vlažností…?

Toto zjištění předpokládá čas a ten by měl být naším prvotním darem, který obětujeme Bohu po celý advent. A ten se pokusíme někde vyšetřit. Zkusme třeba vypnout televizi, omezit četbu novin a časopisů, vypustit zájmy, které nás odvádí od Boha… a začít tento prostor vyplňovat Bohem: rozjímáním, četbou Písma svatého nebo jinou duchovní četbou, zvětšit snahu o pozornost k druhým a třeba se i zamyslet nad tím, čím jazyk přetéká (neboť to je obraz, čím žije naše srdce).

A ještě jedno by nemělo chybět: předsevzetí, tedy čím konkrétně chci oslavit Kristovo narození, co změním ve svém životě k Boží oslavě.

Bratři a sestry, domnívám se, že každý již získal zkušenost, že Čím více dáváme, tím víc získáváme.

Získejte Krista pro sebe i pro druhé!

K tomu Vám vyprošuje sílu a Boží požehnání

P. Jiljí a bratři dominikáni

Charitní šatník

V dubnovém čísle našeho časopisu jsem psal o charitním šatníku a několika farnících, kteří náš šatník vybudovali a pracují v něm. Dnes bych se k tomuto tématu chtěl vrátit a podat našemu farnímu společenství několik dalších zpráv, informací a chval.

Charitní šatník jest jednou z významných aktivit naší Charity u Panny Marie Růžencové a s malou přestávkou několika týdnů o prázdninách nepřetržitě slouží všem potřebným a chudým. Jeho význam spočívá především v tom, že poskytuje službu lidem věřícím i nevěřícím a všem, kteří jsou často závislí na tom, co přinášejí vaše dary nebo dary dobrodinců z našeho města a blízkého okolí. Dále je určitou vazbou, nebo chcete-li spojovacím můstkem mezi naší farností, vlastně celou církví římskokatolickou, a plzeňskou veřejností. Stává se tak veřejným plamenem světla pro mnohé a to světlem jistým, k němuž mnoho obyvatel našlo již cestu a ví, že v tom to „ostrůvku štědrosti“, má nezklamávající jistotu! Je tedy nejen útočištěm chudých, ale i hmatatelným příkladem křesťanské lásky.

Náš šatník však neslouží pouze místním obyvatelům, ale již mnohokrát naplnil nákladní automobil převážející oděvy do Střediska křesťanské a sociální pomoci v Úpici (ve východních Čechách) a pomohl tak tomuto středisku v jeho záchranné činnosti nejen u nás, ale i v trpících zemích a misiích. Lze směle říci, že práce několika žen naší charity má tak i určitý mezinárodní dosah.

A v neposlední řadě šatník jest i zdrojem, pramenem přispívajícím do pokladny naší charity, jíž tak umožňuje, spolu s vašimi dary, milí farníci, rozšiřovat pomoc našeho farního společenství do řad církve a hlavně do zahraničí. Mám na mysli finanční dary, například dominikánským klerikům v Olomouci, dary pro boj se zhoubnou leprou ve světě chudých, příspěvky trpícím v Bosně, Somálsku a jinde i příspěvky na misijní Činnost našich kněží a dobrovolných pracovníků v misiích a mnoho dalších darů, s nimiž budete ještě podrobně sezná meni.

Pomoc našeho šatníku není bezvýznamná, vždyť z dobrovolných darů za prostředky, které poskytuje, přináší do charitní pokladny průměrně 2000 KČ měsíčně, a to myslím není málo!

Aby toto vše mohlo být naplněno, vyžaduje to od několika pracovnic (4 až 5ti žen) mimořádné úsilí, odříkání a oběť.

Šatník je sice otevřen „jen“ dvě hodiny v týdnu (v úterý), ovšem přijaté dary a příprava, třídění a balení, případně ukládání darů do polic a na věšáky, nelze ve vymezeném čase dvou hodin v týdnu provést. Dokonce v době příjmu a vydávání darů, nelze vůbec uvedené práce vykonávat. To znamená, že narůstají desítky a desítky hodin dobrovolné práce těch několika žen ve dnech jejich „volného času“, v nichž tuto práci – třídění, ukládání a balení – musí vykonávat. Samozřejmě, že všechny mají své rodiny, své vlastní úkoly a volný čas trávený prací v šatníku musí darovat tomuto společnému dílu.

Neumím těmto několika pracovnicim naší charity dost vyjádřit svůj obdiv a dík. Moje slova nemohou vyvážit chvíle námahy a obav, aby se vše splnilo včas, I chvíle potu a prachu při třídění oděvů a jejich vyřazování nebo ukládání a balení, často nyní v zimě, neboť nemáme možnost skladech topit. Neumím vyjádřit díky za to, že sklad je vzornou ukázkou pořádku a čistoty vedené ženskou rukou, ani tyto řádky nemohou postihnout všechnu fyzickou, ale i duševní námáhu při službě našim bližním.

A přitom nezůstává jen u této služby, ale sklad se rozšířil o další příruční sklad, vybudovaný na chodbě pomocí dřevěných přepážek, kde naše ženy připravují balíky šatstva k odeslání do Úpice. Přál bych vám, drazí farníci, vidět ty hory balíků vršících se až do vysokého stropu přepažené chodby a každý takto připravený balík je mnohakilovým závažím, prošlým pracovitýma rukama, které si nenárokují nic, kromě služby potřebným!

Všichni členové naší charity se sklánějí v úctě před těmito několika ženami, jejichž dobrovolná práce je nenahraditelná a chceme vám, milé ženy, od srdce poděkovat, říci vám: „Zaplať Pán Bůh za vše, co konáte!“

Za celou charitu Jan Tomašek

Slavnost dominikánů

Ve dnech 17.– 19. listopadu se konala v našem kostele a v konventě významná slavnost – Dny blahoslaveného P. Hyacinta Cormiera, který byl před rokem v Římě blahořečen. Tento představený kazatelského řádu byl zakladatelem obnovené samostatné České dominikánské provincie před 90 lety.

Protože počasí je nevlídné a objevily se různé infekční choroby, nemohli se někteří z farníků zúčastnit oslav. Chtěli bychom je tedy seznámit alespoň s některými body velmi bohatého programu, který byl sestaven tak, aby obvyklé pobožnosti za padaly do rámce oslav, takže se mohli jako obvykle zúčastnit mší svatých, společných modliteb růžence a adorací.

Dny začaly v pátek odpoledne adorací k Nejsvětější svátosti, modlitbou posvátného růžence, mší svatou a nešporami. Večer byla v sále konventu přednáška sr. Terezie OP z Prahy, která seznámila přítomné s některými problémy dominikánské spirituality. Z rozsáhlé látky vybrala zejména praktické poučení o některých otázkách duchovního života. Přednáška byla velmi podnětná a poskytne na delší dobu těm, kteří ji vyslechli, nové pohledy k prohloubení vnitřního života. Br. Jakub. který většinu přednášek zaznamenal, nám je jistě dá nějakým způsobem k dispozici.

Sobota 18. 11. měla velmi pestrý program. Začala votivní mší svatou k Panně Marii, Ochránkyni řádu. Celebroval Otec Prokop OP, vždyť ke cti Panny Marie byl právě vybudován i náš kostel – Panny Marie Růžencové. Proto oslavy pokračovaly v kapli společnou modlitbou rozjímavého růžence.

V 11 hod. byla v sále konventu přednáška p. J. Douši, který nás seznámil s dějinami dominikánského řádu v Plzni, a to od příchodu dominikánů do města až po zrušení mužské i ženské větve řádu Josefem II. Smutnou kapitolou je zničení krásného dominikánského kostela ve středu města v Dominikánské ulici, který zmizel beze stopy, rozebrán jako stavební materiál. Kostel ženského kláštera přešel ke koleji piaristů a nyní patří církvi pravoslavné (kostel sv. Anny). Přednášející po skončení velmi ochotně odpovídal na dotazy přítomných o minulosti města a řádu.

Po polední přestávce a malém občerstvení nastoupily děti, aby „provedly“ jimi složenou a nastudovanou komedii (samozřejmě za vydatného vedení naší Ireny) o „První historicky nedoložené misii dominikánů v Čechách“, kdy jsme se dozvěděli, jak bratři zachránili české království před drakem.

V 15 hod. jsme s radostí uvítali provinciála řádu P. Dominika Duku, který pronesl delší přednášku o české provincii dominikánů, o její minulosti od roku 1905 a o výhledech práce po pádu komunismu. Při této příležitosti se ukázalo, že sál v přízemí při větším počtu posluchačů nedostačuje a že bratři za podpory farní rady budou muset vyřešit tento problém. Dozvěděli jsme se mnoho nového a myslím, že všichni přítomní se rozhodli znovu podporovat snahy řádu o zlepšení náboženské situace v naší farnosti a celé západočeské oblasti. Také pan provinciál odpovídal, pokud čas stačil, na dotazy přítomných.

Jedním z vrcholů oslav byla večerní konventní mše svatá za dominikánskou rodinu. Hlavním celebrantem byl P. Dominik Duka OP, dále koncelebrovali všichni členové konventu a jako host pan arci děkan P.Josef Šťastný a P. Antonín Nohejl ze Smečna. Ministranty byli přede vším členové Laického sdružení svatého Dominika. Bohoslužba s homilií P. Duky byla skutečně slavnostní.

Po mši svaté a nešporách přijímalo laické sdružení nové členy, z Plzně a ze Smečna. Plzeňská kandidátka dostala řádové jméno Hyacinta ke cti blahoslaveného P. Hyacinta Cormiera. Po obláčce složilo ještě dalších pět členů sdružení časné sliby.

Promrzlí, ale nadšení přešli přítomní znovu do sálu k malému pohoštění, jemuž předcházel ne zcela zdařilý, ale vesele sledovaný ohňostroj na farní zahradě. V sále jsme znovu blahopřáli nově přijatým i slibujícím členům, ale měli jsme také příležitost si pohovořit o našem společenství a jeho budoucí činnosti. Večerní slavnosti se zúčastnili také členové sdružení ze Všerub. Setkání bylo velmi přátelské a radostné, neboť mezi nás přišli i všichni duchovní.

Program dnů pokračoval ještě v neděli slavnostní mší svatou. Ačkoliv se hlavní celebrant P. Damian Němec pro nemoc nemohl dostavit, byla tato votivní mše svatá ke cti bl. Hyacinta Cormiera sloužená P. Pavlem Mayerem navštívena četnými farníky i hosty, z nichž většina přistoupila k sv. přijímání. Zatímco v kostele dále probíhala liturgie pro děti (poprvé se účastníci nevešli do Zimní kaple), byl ve farním sálku rozhovor se sr. Norbertou o činnosti kazatelského řádu od r. 1907 až do obsazení kláštera komunisty. Zájem přítomných na počátku vzbudila sr. Ladislava Kateřina Hyláková, která vyprávěla o blahořečení P. Cormiéra v Ří mě, jehož se zúčastnila. Dále prozradila přítomným, jaké dokumenty o založení a stavbě kostela byly nalezeny v kostelní věži. Vypravování sr. Norberty doplňovali pamětníci svými vzpomínkami. V závěru poděkovali posluchači všem bratřím, kteří v těžké době zachovali plnou věrnost církvi a řádu. Mimo těžce nemocného P. Víta OP, všichni již odešli k Pánu, ale jejich památka zde zůstane živá a povzbuzující.

Po modlitbě Anděl Páně se konal v kostele malý koncert nově založeného vokálního souboru „Vox melodica.“ Přesná intonace i dobrý přednes dávají záruku, že nový soubor v budoucnosti dosáhne úspěchů.

Jako Dny začaly adorací k Pánu, tak jí i skončily. Po závěrečném Te Deum požehnal P. Pavel OP všem přítomným. Prosíme: Ať se P. Maria za nás přimlouvá, aby se naplnily modlitby pronesené při slav nosti – za naši farnost, za všechny členy dominikánské rodiny zde i v celé provincii, za všechny přítomné (ale také nepřítomné, příp. nemocné farníky).

Zapsala Sr. N.

Štědrý večer 1915

Noc byla jako vodní křišťálová tůně,
jež od východu rozlila se krajem.
Čar, kouzel plna, země spala v jejím lůně
dýchajíc čistým, věčně mladým jarem.
Jak leknín rozvitý po hládi rozvlněné
v stříbřitě zářných kruzích měsíc klenbou plul,
pravěkých rájů písnč pěly chóry hvězdné,
oněmlým lesem ledový dech zimy dul.
o hradbu hlavu svou jsem opřel v zadumání
a splétal lunnou tkáň si z nitek bělosněžných,
v níž odíval jsem vidiny, jež bez ustání
mou duší bloudily v průvodech nekonečných.

Já otce ustaranou tvář jsem zřel,
dobrácké oči matky uviděl,
mou duší mladistvé stín sestry šel –
jich hlasů zvuk jsem náhle uslyšel…

A hudba příjemná v můj doléhala sluch,
jakoby rusalky při světle luny pěly,
hojivým balsámem můj opájel se duch,
mé srdce bušilo a rty se němě chvěly.
„Nesem vám noviny“
do lesů volyňských –
Pozdravy z rodiny,
od luhů mateřských

* * *

Toto jsou fragmenty, útržky veršů mého otce, ruského legionáře, napsané na frontě v 1. světové válce do polního bloku, z něhož se zachovaly jen čtyři vytržené listy. Verše „Štědrý večer 1915“ vyjádřily hlubokou touhu všech vojáků na frontě, touhu setkat se se svými drahými o Vánocích, neboť toto setkání je symbolem lásky právě v době adventní a vánoční!

Jako symbol rodiny si neklademe pod vánoční stromky kříž, ale Betlém(!), který nám připomíná Svatou rodinu, rodinu nejpevnější a nejdražší, v jejímž středú je Bůh.

Drazí bratři a sestry, vzpomeňme i my, V těchto dnech radosti a lásky všech těch, kteří ztratili své domový a své drahé, ať již na současných frontách kdekoli na světě, nebo při živelných pohromách, drtivších ve vodních vlnách, záplavách balvanů, blíny, nebo sněhu své drahé. V tiché modlitbě vzpomeňme i duší všech, kteří se naší adventní radosti nedočkali…

Světlo věčné ať jim svítí v našich modlitbách

Jan Tomášek

Doba adventní

Tichým krajem zvony znějí –
přijde náš Pán, mezi nás –
potěší ta srdce smutná –
v tento předvánoční čas.

Přijde Pán a Spasitel náš –
bolest v radost promění –
ta srdce lidská – unavená –
věrnou láskou odmění.

Tichým krajem zvony znějí –
na celou naši krásnou zem –
zvonů „Zdrávas“ v dál se nese –
tak tiše zní i v srdci mém.

Dárek

Přemýšlela jsem od rána o tom, že bych chtěla udělat něco pro Pána, který mě tak ochraňuje. Ale nevymyslila jsem nic, co by se líbilo mně. Večer byl mokrý a studený Šla jsem na povinnou procházku se psem a známou paní (také se psem), když jsem uviděla, že na protějším chodníku leží člověk. Na zádech, s nákupní taškou u nohou.

Nemám ráda, když lidé leží na chodníku. Připadá mi to jako symbol dávno uplynulé války, kdy před mýma očima vytahovaly záchranné čety mrtvé z nádražní haly a kladly je na záda na chodník. – Lidé přecházeli bez poznámek. Slabě pršelo. Jen jeden z kolemjdoucích prohlásil s odporem, že muž na chodníku je opilý, protože se domlouvá s nějakým Jardou.

Chtěla jsem situaci nějak změnit, ale nevěděla jsem jak. Má prosbička o radu byla velmi nejasná. Podala jsem své známé řemen se psem a přešla ulici. Zastavila jsem se na chodníku, tři kroky od opilce, který pohyboval jen hlavou. Prosila jsem, aby někdo jednal za mne. A opravdu, slova, která jsem řekla, jsem si asi nevymyslila já. „Vstaňte“‚ řekla jsem, „tady nemůžete ležet.“

Čekala jsem nadávky, ale opilý jen otevřel dokořán oči. „Je zima. Nastydnete. Dostanete zápal plic. Vstaňte.“ Muž se posadil a začal vstávat, ale nedařilo se mu to. Necítila jsem ani odpor, ani strach. Bylo mi ho líto.

„To se musíte tak zřídit,“ řekla jsem smutně a natáhla k němu ruku. V žádném případě bych ho nezvedla, měřil víc než metr osmdesát.

„Ne“, řekl poděšeně a díval se na mou malou ruku. Vypadal už docela střízlivě. „Ne, vstanu sám.“

„Musila bych zavolat sanitku,“ řekla jsem přísně. Odcházela jsem, protože muž se zachytil stromu a vstal. Když jsem pře šla ulici, už sbíral ze země svou tašku.

„Měl si rozbít hlavu,“ řekla jedna z kolemjdoucích, „když se takhle opije.“ Byla jsem ráda, že si ji nerozbil.

Když jsem se ve dveřích domu ohlédla, zaplavila mě najednou nečekaná vlna tepla. Viděla jsem, že muž pomalu, ale skoro normálně odcházel.

Pochopila jsem, že jsem pro Pána jen málo udělala, ale dostala jsem sama krásný, velmi krásný malý dárek.

sr. Norberta

Děti, jenom krátce!

Vidíte, úplně jsem zapomněl Vás pozdravit. Tedy: moc Vás zdravím, přeji radost z toho, že nás Ježíš miluje a že chce vstoupit do všech Vašich krásných srdcí.

Za pár týdnů budou Vánoce, to je doba, kdy se Kristus – Boží syn – narodil jako maličké dítě (podívejte se schválně na nějaké malé narozené děťátko, třeba u sousedů, tak malý a bezbranný byl i Je žíš). Čím se mu odměníme za jeho velikou lásku, že přišel mezi nás bydlet? Víte co, vymyslete něco, čím byste mu udělali radost ale žádné ulejvání. Čím víc Vás dobrý skutek stojí, tím větší radost mu uděláte. A když nebudete vědět, co mu nabídnout, poraďte se s rodiči a nebo přijďte za mnou. Moc rád Vás uvidím!

Váš P. Jiljí OP

Souboj se saní

Meluzína pohvizduje v komíně, louže za mrzly, polní a lesní zvěř se ukrývá, všichni dobří rodáci obuli sněhuly, oblékli zimní oděv a vše doplnili beranicemi, límci ze stříbrné lišký a koženými rukavicemi. Ne strachujte se, moji milí, nepřišla jsem vám ve jménu ekologických iniciativ polít kožichy červeným balakrylem, chtěla jsem jen ve stručnosti přiblížit atmosféru dne 18. listopadu 1995.

Ano, toto se dělo doma i v lese, nikoliv však v prostorách věhlasného domu pravdy, Božího slova a porozumění, v prostorách kláštera bratří dominikánů. Zde totiž bylo modlitbou, přednáškou, koláčem i kávou oslavováno celých devadesát let od znovuobnovení provincie Řádu kazatelského v Čechách. Vše zmíněné naplnilo naše srdce i břichy velikou radostí, avšak po dosažení té správné (pokud možno vrchovaté) míry – nechci parafrázovat praxi restauračních zařízení – bylo třeba ještě několika specifických kapek. Je to tak, přátelé, náš téměř profesionální dramatický kroužek každopádně jeden z nejslavnějších vůbec, svým vystoupením naplnil kromě vědomí, podvědomí i kolektivního nevědomí pří tomných celých 12 minut. Nutno sděliti, že členky tohoto hrdinského spolku byly dramatem rozsáhlosti velké sužovány již v měsíci září. Název řečeného kusu zněl dosti zlověstně a sice:. „První historicky nedoložené misie bratrů dominikánů v Čechách.“ Jste-li zainteresováni na znalosti obsahu tohoto světově proslulého díla, vězte, že hlavními postavami hry jsou kromě krále, chrabrého rytíře, bezradných rádců, vzpomínajících džentlmenek a korbiče Jana také bratři dominikáni. Tito se vypraví do království zahaleného černým suknem a dlícího v srdceryvném zármutku, neboť – a není tornu tak dávno došlo k usazení draka pod padacími mosty paláce. Odměna veliká, nebezpečí nevěrohodné, na zámek se ženou davy odvážlivců, ale ať se snaží kdokoliv s pažemi kdovíjak svalnatými nestvůru odlákat či zneškodnit, po delším či kratším střetnutí odchází s neúspěchem (popř. neodchází vůbec, jelikož se nachází v drakově trávicí soustavě). Tragickou situaci doléhající na muže i ženy, starce, stařeny i mládence a mladice řeší až příchod zachránců nad jiné odvážných – bratrů Sv. Dominika. Jak předpokládáte, zavilý drak dojde změny v draka laskavého princezna se stane šťastnou královnou a pan panovník se spokojeně oddá rybaření a hře na kytaru.

Aby slavnostní nálada nabyla vyvrcholení, je nutné poznamenat, že filmová verze dramatu První historicky nedoložená misie bratrů dominikánů v Čechách je nominována v sedmi kategoriích na ocenění Oscarem. Rovněž získala v tomto roce zvláštní cenu za výpravu a návrhy kostýmů, které – stejně jako vyhotovení – patřily do sekce firmy CHARŠAT (charitní šatník) Plzeň. Umělkyně vám za vše, čím jste jejich náročnou práci podpořili a učinili měkčí, hebčí a krásnější děkují.

Irena

Čeho lidé nevidí a nechápou

Za onoho Času, když Pán Bůh chodil se svatým Petrem po zemi, se stalo, že si Pán Bůh odřel ve střevících nohu. „Sedni si tady, Pane,“ povídá mu svatý Petr, „tamhle na úhoru pase starý sedlák ovce, půjdu inu říci o hrst vlny.“

Svatý Petr se sebral, přišel k sedlákovi, který měl sto ovec, prohodil něco o po časí, o úrodě, a potom se vytasil se svou prosbou.

„To se ví,“ řekl lakomý děda, „kvůli vám si zkazím ovce! Nemůže-li jít tvůj pán ve střevících, ať jde bos!“

Kousek dál uviděl svatý Petr stařenku, která seděla za keřem a pásla půl tuctu veček. Jde k ní, zkusit její dobrou vůli, ptá se jí také na počasí jako toho bohatého a na všelijaké takové zdvořilosti. Konečně řekne, proč přišel. „I vezměte si všechnu vlnu mých oveček, chcete-li! Dám vám ji ráda, protože je to pro ubohého pocestného, aby si mohl ovázat nohu!“ Chytila nejbližší ovci za nohu a ustřihla nůžkami, které měla viset u pasu, tolik vlny, kolik jí svatý Petr chtěl.

Cestou se ptal svatý Petr Pána, jakou odměnu dá té stařence.

A Pán Bůh odpověděl, že jí dá sedm let zimnice.

„Té ubohé stařence, která byla tak štědrá? Co tedy dáš, Pane, tomu boháčovi?“

„Dám mu ještě sto ovec, aby měl dvakrát tolik.“

Svatý Petr si to nemohl v hlavě srovnat.

„Copak nerozumíš, Petře?“ řekl mu tedy Pán Bůh. „Ta babička je dobrá a hodná osoba. Ale přece spáchala několik chyb, a těch sedm let zimnice je proto, aby si je odpykala na zemi. Potom bude mít všecko – věčnou blaženost. Ten boháč je skrblík a nedobrý člověk, pro kterého je všecka radost v tom, mít veliké stádo. Protože však přece udělal několik nepatrných dobrých skutků, přidám mu ještě sto ovec. Ale to bude celá jeho odměna.“

Neobyčejné příběhy

O Prusinách

Prusiny – malebný vršíček se školou, kostelem Sv. Jakuba a farou, tvořící dominantu zeměpisného trojúhelníku Nebílovy – Netunice – Předenice - se začíná stávat pobytovým místem lidí, kteří svůj život nechtějí prožít v prázdnotě, ale ve víře, a v neposlední řadě i místem setkání obyvatel přilehlých vesnic.

Aby však vůbec mohla taková setkání být uskutečňována, bylo (a ještě bude) třeba učinit řadu úprav a oprav v areálu zdejší fary.

V letošním roce byly zprovozněny místnosti na faře ve druhém patře (tři obytné místnosti, kuchyně a refektář – jídelna). V přízemí již funguje sociální zařízení a částečně dvě obytné místnosti s klubovnou. Také fasáda celé fary „prokoukla“ díky firmě Brabec, která jí věnovala příslušnou péči.

V těsné blízkosti fary se nalézá bývalé hospodářské stavení, ze kterého postupně vzniká druhá klubovna a místnost pro uskladnění věcí potřeb ných. Původní bylo ponecháno pouze obvodové zdivo, starý krov byl stržen a nahrazen novým. V současné době probíhá pokládá střešní krytiny.

Převážnou část úprav provádíme svépomocí. Konají se sobotní brigády mládeže křesťanského sdružení Cantate – klub Plzeň 2, mladí lidé spolu s P. Jiljím Příkaským pracují uvnitř i kolem fary. Těmto brigádám přijíždějí na pomoc naši přátelé z Moravy a Prahy.

Úpravy složitějšího charakteru jsou zajišťovány brigádami ve dnech všedních (vyzdívání, zbudování nového štítu, pokládání střešní krytiny). Tady patří velké poděkování s přáním hojného Božího požehnání bratru Tomáši Zemanovi, Václavu Holzknechtovi, Václavu Štojdlovi a sestře Růžence Křiščinové, která se nám všem brigádníkům vždy stará o výborné jídlo. Samozřejmě děkujeme všem dobrodincům z vesnic, kteří nám také vydatně pomohli.

Pokud se všechno s Boží pomocí podaří, měl by být celý prusinský areál v příštím roce slavnostně otevřen.

Libor Steiner

Návštěva Sv. Otce Jana Pavla II.

Na návštěvu Sv. Otce čekala celá Austrálie. Už měsíce předem se připravovaly programy, čistily se ulice. Místo, kde se měl lid shromáždit byl velký sportovní stadión (Randwick Racecourse).

Ve středu se zdvíhal velký oltář, celé prostranství bylo ozvučeno a opatřeno televizními obrazovkami. Všichni lidé spolupracovali, aby historická návštěva papeže Jana Pavla II. byla památná – měla se uskutečnit ve dnech 19. a 20. ledna 1995 a Sv. Otec měl blahořečit sestru Marii Mac Killob v zemi jejího působení.

Kdo byla tato nově blahoslavená sestřička ? Narodila se v polovině minulého století ve městě Melbourne. Je jí rodiče přišli do Austrálie ze Skotska. Marie se od malička starala o druhé. Byla nejstarší v rodině šesti dětí. Připadala na ni starost o mladší sourozence. Už v mladém věku se mnoho kráte musela postarat o celou rodinu. Roku 1866 ji P.J.Tennison Woot požádal, aby učila v jeho lidové škole ve městě Penola, která leží v Jižní Austrálii. Kostelík jí sloužil za školu a také zde bydlela.

Později postavili pro děti novou školu. Několik děvčat při vyučování pomáhalo. Z tohoto malého kroužku vznikla nová řehole pod jménem „Sestry sv. Josefa“. Marie sice vyučovala děti, ale pole její činnosti bylo širší. Všude, kde byla nouze, ochotně pomáhala. Chorým, sirotkům, žebrákům, emigrantům, trestancům v žalářích atd. Měla soucit s veškerou lidskou bídou a utrpením. Snažila se pomáhat každému, kdo se na ni obrátil. Celý svůj život se řídila heslem „Neposuzuj zlý skutek, ale snaž se jej obrátit na dobro.“ Za to ji biskup exkomunikoval. Když se věc vysvětlila, mohla se vrátit do své řehole, kde pracovala neúnavně až do konce svého pozemského života.

Po pěti těžkých létech se řehole rozšířila nejen v Austrálii, ale i na Novém Zélandu, dokonce se rozdělila na dvě řehole sester.

Mariina obětavost a služba ubohým se stala příkladem jak pro sestřičky tohoto řádu tak i pro ostatní lid. Pán ji povolal k sobě r. 1909.

První den příchodu Sv. Otce lilo jako z konve. Lidem to ale nezabránilo, aby jej přivítali na letišti. Zvláště mládež se k němu nahrnula a vítala ho nadšeně. Při mši Sv. o blahořečení podávalo 250 kněží sv. přijímání. (Ačkoliv pršelo, lidé přicházeli už v poledne na stadión. Přijížděly desítky autobusů z celé Austrálie). Sv. Otec přišel na stadión o půl čtvrté odpoledne.

Lid jej přivítal s nepopsatelným nadšením „Sv. Otče, máme Tě rádi! Viva la Papa. Holy father!“ a dál „We Love you!“ To byly hlasy 300 tisícového zástupu. Déšť přestal, během celé mše sv. nespadla ani kapka každý říkal, že to byl zázrak. Přítomní biskupové koncelebrovali se Sv. Otcem. Ostatní klerus byl umístěný níže po obou stranách oltáře. Obřad byl vysílán televizí. Všichni mohli tedy sledovat obřady svatořečení. Zpěv choralistů doprovázený orchestrem se nesl mohutně, když Sv. Otec oznámil, že Maria Mac Killob je blahoslavená. Její svátek se bude slavit 8. srpna. Po obou stranách oltáře byly velké desetimetrové obrazy světice. Papež kázal anglicky. Jeho slova padala do srdcí přítomných. Lidé mnohokráte přerušili kázání potleskem.Tisíce lidí rozličný národností, různých kultur a zvyků, všichni byli sjednoceni v jedné víře. Po posledním požehnání řekl Sv. Otec:

„Nyní tady sice neprší, ale přijde ještě hodně deště.“ (Protože je Austrálie suchá země a každá vláha je tu vítána, lidé jeho slova přijali s nadšením). A tak se skutečně stalo. Za několik dní přišel dobrý déšť. Byl to jistě zázrak na přímluvu blahoslavené.

Podle vzpomínek P. Štefka v Austrálii zpracoval dr. B. Fleischmann

Zprávy ze setkání s farníky 23. 11. 1995

Dotazy vznesené farníky se týkaly chrámového zpěvu. Diskutovalo se o rozmístění zpěvníků. P. Jiljí informoval přítomné, že budou zakoupeny ve větším množství kancionály s notami, aby pomohly zvýšit úroveň zpěvu při mši svaté.

Pan Jan Tomášek, člen farní charity, hovořil o poslání této organizace a vyzýval přítomné k větší spolupráci na plnění úkolů a akcí charitou pořádaných.

Mříž v kostele zatím nebude instalována, hledá se architekt, který by vytvořil vhodný projekt.

Pozor!

Na setkání se diskutovalo o přinášení obětních darů k oltáři. Výhledově bude nově organizováno. K obětním darům budou přiloženy kartičky a ten, kdo si kartičku před mší svatou vezme, bude zodpovídat za to, že obětní dary budou včas přineseny knězi.

Výzva!

Na závěr setkání se P. Jiljí obrátil ke všem zúčastněným s prosbou o zhotovení malých dárků. Na Štědrý večer se budou jako každý rok obdarovávat přítomní těmito drobnými dárečky. Bude-li mít tedy někdo z vás, vážení čtenáři, možnost připravit nějakou drobnost (např. napéct zdobené perníčky), bude každý takovýto příspěvek vítán a předem vám za něj zaplať Pán Bůh.

Oznámení

CDM ve spolupráci s VCM

Centrum Dominikánské Mládeže a Vesnické Centrum Mládeže

Vás srdečně zvou na následující akce:

  • 5. 12. 95 úterý 16 hod. mikulášská besídka (kostel Panny Marie Růžencové)
  • 21. 12. 95 čtvrtek 15.30 vánoční představení (domov důchodců Bory)
  • 23. 12. 95 sobota 14.00 vánoční besídka (kostel Panny Marie Růžencové)
  • 24. 12. 95 neděle 14.00 vánoční hra (kostel Prusiny)
  • 26. 12. 95 úterý 14.00 vánoční hra (kaple Planiny)
  • O adventních nedělích (3. 12., 10. 12., 17. 12.) bude na Církevním gymnáziu v kapli (2. p) mše svatá v 19.00 hod. Hlavní vchod do budovy (Mikulášské nám. 15) bude otevřen vždy od 18 hod. do začátku mše sv.

Oznámení Charity

Vánoce v domově důchodců

Dne 21. prosince 1995 v 15 hod. pořádá farní charita u Panny Marie Růžencové vánoční odpoledne v domově důchodců na Borech. S programem vystoupí dramatický kroužek a Schola. Členové charity pro obyvatele domova připraví balíčky s vánoční nadílkou. Jako každý rok i letos bychom chtěli těmto lidem obohatit vánoční stůl pečivem, a proto vás, milí farníci, prosíme o příspěvek napečeného vánočního cukroví.

Můžete je přinést v neděli 17. 12. na mši svatou, po ní se bude pečivo ukládat do krabic a bude se balit vánoční nadílka.

Uvítáme, přijdete-li pomoci.

Uzavření charitního šatníku

Upozorňujeme všechny dárce šatstva i zájemce o oděvy z charitního šatníku, že bude v úterý 2. ledna uzavřen! Oteřeno bude až od úterý následujícího tedy od 9. ledna 1996. Pravidelná otevírací doba je od 14.00 do 16.00 hodin.

Podvečer poezie

Ve čtvrtek dne 14. prosince 1995 v 16 hod. se koná v přízemním sále dominikánského konventu u P. M. Růžencové na Jiráskově náměstí podvečer poezie z díla francouzského spisovatele Ant. Saint Exupéryho. Učinkují: Milena Koulová, Jan Tomášek a Zdeněk Malina

Vánoční koncert

Ve středu dne 20. prosince 1995 v 17.00 hod. se koná v kostele P. M. RŮžencové na Jiráskově náměstí podvečer duchovní hudby. Učinkují poslu chači katedry hudební výchovy Pedagogické fakulty Západočeské university z pěvecké třídy prof. PHDr. Jarmily Vrchotové–Pátové.

Inzerce

Rodina žijící na faře ve Chválenicích naléhavě hledá muže nebo ženu k péči o děti 4 a 7 let v době od 12.00–11.00 hod. Nabízejí plat 20 Kč na hodinu. tel: 019–99 21 21; rodina Svobodova, fara Chválenice, 332 05

Studentka hledá ubytování u starší paní s možnou výpomocí. tel: 019–72 41 660

Rozvedená matka se dvěma dětmi hledá možnost ubytování.

Nové knihy

  • JERUZALÉMSKÁ BIBLE – KNIHY KRONIK, EZDRÁŠ, NEHEMIÁŠ. – již 6. díl bible zpracovávané biblickou školou s poznámkami a doplněné archeologickými dokumenty
  • BERNARD PLANCHE,FRANCOIS PLACE - KNIHA O DOBYVATELÍCH - KNIHA O MOŘEPLAVCÍCH. – populárně naúčná dílka pro děti a mládež, vhodné pomůcky ke studiu, bohatě ilustrované
  • FRED STOLSKÝ – MAMINKO, PROČ NEPŘICHÁZÍŠ…? - dvoudílný román velkého utrpení jednoho děvčátka probíjejícího se těžce životem
  • LEVIS YAOLONSKY – OTCOVÉ a SYNOVÉ. Vztah mezi otcem a synem je často nejobtížnějším, který se však může stát vztahem velmi krásným a hlubokým. Zkušený psychoterapent a sociolog čtivou formou pomáhá a uvádí příklady ze života, literatury i filmu.
  • MATKA TEREZA – MYŠLENKY NA KAŽDÝ DEN
  • HEINZ SCHURMÄNN – DUCHOVNÍ ŽIVOT V PRAXI. – útlá knížečka radící, jak budovat kvalitní vztah k Bohu
  • CHRISTOPHER DAWSON – POROZUMĚT EVROPĚ. – pro politicky myslící čtenáře i laiky velice přístupně zpracované dílo anglického učence, které nám přiblíží a odpoví na mnoho otázek týkajících se postavení Evropy po všech nedávných změnách
  • ERWIN KELLER – VELKÉ TAJEMSTVI CÍRKVE. – meditace k encyklice Lumen Gentium (Světlo národů)
  • KAREL ŘÍHA – VZDÁLENÝ HLAS ZVONU. – pro ty, kdo se teprve pomaličku a nesměle přibližují k Bohu
  • VLADIMÍR KARBUSICKÝ – BÁJE, MÝTY, DĚJINY. – nejstarší české pověsti v kontextu evropské kultury
  • MARCELA KAŠPÁRKOVÁ - DESET VYZNÁNÍ. – vyznání deseti předních umělců ze svých názorů a životních cílů (Marek Eben, Táňa Tischerová, Bob Fliedr, manželé Tichotovi, Jan Potměšil, Eduard Haken ad.)