Ako sa pije zo studničky

K studničke musíš kľaknúť.
Inak by si
nevedela znej živú vodu piť.
A namáčaš si do modrej misy
ústa i čelo.

Musíš odstúpiť
dva kroky od nej,
aby tvoja hlava
doľahla presne do jej jamôčky.

Potom ju piješ.
Ona sa ti dáva.
Ak už nie navždy,
aspoň na rôčky.

Tak piješ:
kľaknúc pred ten dúšok sladký.
A smäd i vďačnosť
sú tu z jednej matky.

(Milan Rúfus)

Drazí bratři a sestry, snad každý z nás má zkušenost s tím, jak je obtížné obnovit svůj náboženský život, když se nějak významně změní podmínky jeho života – například po stěhování do jiného společenského prostředí, po svatbě, po narození prvního nebo pátého dítěte a pod. Nejprve se v nové situaci vyznat, pak se rozpomenout na základní životní a náboženské návyky, adaptovat je do nové situace a zvykat si na ně v nových podmínkách. V malém něco takového mnozí prožíváme každé prázdniny. Farníci se rozjíždějí na dovolené a prázdninové pobyty, studenti na brigády nebo aby procestovali na brigádě vydělané peníze, babičky jsou navštěvovány vnoučaty, rodiče posílají děti na tábory a pod. I v těchto situacích bychom se však měli pokoušet vyznat, hledat adekvátní výraz žité zbožnosti a realizovat jej. Změna poměrů v nás nejen testuje, ale může i prohlubovat opravdovost našeho vztahu k Bohu. Vždyť i o lásce k Bohu musí platit slova sv. Pavla, že je vynalézavá, trpělivá, vše vydrží … Přičteme-li k tomu ještě větší míru svobody co do toho, co budu konkrétně ten který den dělat, je pro nás tento čas dobrou zkouškou. Můžeme si možná dovolit využívat poutní příležitosti, související s datem (jako např. sv. Cyril a Metoděj nebo Nanebevzetí Panny Marie, sv. Anna nebo sv. Dominik), nebo s místem, ke kterému nás přivedla „náhoda“ nebo plán (Svatá Hora, Skoky, Jablonné; pro ty majetnější Lurdy, La Saletta, Řím). Nezapoměňme tedy, že Pán stále nabízí příležitost, jak se s ním setkat, jak Ho oslavovat. Když budeme všímaví k Jeho „nástrahám", můžeme se nadát i takového obohacení našeho náboženského života, které se promítne do poprázdninových měsíců nejen jako vzpomínka, ale třeba i jako nějaký nový, dobrý a povzbuzující „náboženský návyk". Stále jsme na cestě k Bohu, tedy bychom Mu měli být blíž a blíž. Proč by letošní letní měsíce nemohly být větším přiblížením než měsíce jiné. Přeji Vám i sobě, aby tomu tak bylo a my se po prázdninách sešli jako ještě důvěrnější Boží přátelé.

Váš Vojtěch

Svatý Ignác z Loyoly – zakladatel řádu jezuitského

Narodil se Loyole 1491 (31. 7. – v Baskicku v Severním Španělsku). Zemřel v Římě r. 1556, kanonizován byl v r. 1622. Byl nejmladším synem baskického šlechtice ze starobylého rodu. V mládí žil jako jiní šlechtici té doby (věnoval se hrám, pití, válčení a vůbec to moc „pěkně“ vedl). Při obraně města Pamplony mu Francouzi prostřelili z muškety koleno. Zkusil dost bolesti – rok se léčil (i na Montseratu v Katalánsku). Během dlouhé rekonvalescence hodně četl, zejména knihy o životě Krista a světců a nakonec se rozhodl zasvětit svůj život službě Bohu. Po vyléčení se vydal na pouť do Jeruzaléma. V letech 1524 – 1534 se věnoval studiu. Začal latinskou gramatikou mezi školáky v Barceloně a skončil promocí mistra svobodných umění na universitě v Paříži. Občas konal evangelizační práci mezi prostým lidem.V Paříži se připojil ke skupině sedmi studentů ( jedním z nich byl sv. František Xaverský), kteří se zavázali, že se stanou misionáři mezi muslimy v Palestině.

Tři roky později se tato skupina, která se rozrostla na deset osob, setkala v Benátkách. Když zjistili, že válka znemožňuje cestu do Palestiny, nabídli své služby papeži Pavlovi III, aby jich využil jakékoli činnosti. Ignác a jeho druhé byli vysvěceni na kněze a jednotlivým členům skupiny byly uloženy různé úkoly. Brzy bylo rozhodnuto, že mají být organizováni v náboženském řádu s obvyklými sliby, doplněnými dalšími: být papeži k dispozici kdykoli a kdekoli. V roce 1540 dal papež formální souhlas ke vzniku řádu a Tovaryšstvo Ježíšovo bylo na světě. Po zbývajících 15 let svého života řídil Ignác z Říma svůj řád a rozpracoval jeho pravidla. Viděl jak narůstá z původních deseti členů na tisíce a šíří se po celé Evropě i v zámoří. Od počátku byl řád činný v misiích, v roce 1547 začalo jeho výchovné dílo na školách a universitách. Setkával se také s útoky ze strany protestantů. Ignác však trval na tom, aby k protestantům bylo přistupováno s křesťanskou láskou a umírněností „bez tvrdých slov nebo opovržení pro lidské omyly".

Sv. Ignác z Loyoly byl podmanivou osobností, schopnou získat si přátele. Cele se věnoval modlitbě a dostalo se mu hlubokého náboženského osvícení. Jeho spis o duchovních cvičeních, které začal psát už v Katalánsku a vydal v roce 1548, mělo velký vliv i mimo katolickou církev.

Pípa

Svatý Bernard – opat a teolog

Narodil se ve Fontaines u Dijonu roku 1090, zemřel v Clairvaux roku 1153, kanonizován byl roku 1174. Svatý Bernard je považován za zakladatele cisterciáckého řádu, ač nepatřil k zakladatelům opatství v Citeaux, odkud řád vyšel. Byl jedním ze šesti synů burgundského šlechtice a po krátkém váhání se v roce 1113 rozhodl vstoupit do nového kláštera v Citeaux, získal k tomu i čtyři ze svých bratrů a 27 jiných přátel. O dva roky později byl vyslán, aby zřídil nový dům v Clairvaux v Champagni. Dům prosperoval a rostl a založil ne méně než 68 dceřiných klášterů, k nimž patří i Rievaubx a Fountais v Anglii a Melbifant v Irsku. Cisterciácké reformy se šířily široko daleko. Rovněž Bernardův věhlas velmi stoupl a navzdory skromnosti a vážnému onemocnění byl brzy vtažen do věcí veřejných – jako byl konflikt mezi clunyjskými a cisterciáckými mnichy, pochybná volba papeže roku 1130 či spor s Pierem Abélardem, jehož učení Bernard oponoval s neúprosnou silou. Přes všechnu svou laskavost a vstřícnost byl tvrdým bojovníkem, když utočil proti rozmařilosti duchovenstva, pronásledování židů či podle svého mínění neplatné volbě Viléma z Yorku na biskupský stolec.

Roku 1145 byl papežem zvolen Evžen III., bývalý mnich z Clairvaux. Bernard pro něj napsal pozoruhodné pojednání o povinnostech papežského úřadu, v němž ostře kritizuje nepravosti kurie a předkládá zásady hlubokého duchovního života, o které by měl papež vždy dbát. Evžen Bernardovi velmi důvěřoval a poslal ho do Languedoku, aby kázal proti albigenským a ještě jej pověřil kázáním v Německu a ve Francii na podporu křížové výpravy. Když se výprava setkala s neúspěchem, hněv poražených se obrátil proti Bernardovi. Přes tyto úkoly a navzdory chorobě byl Bernard navíc plodným spisovatelem. K jeho dílům vedle dochované korespondence patří „O lásce k Bohu", životopis sv. Malachiáše z Armsylu, 86 kázání na téma Písně písní, Chvály Panenské Matky a mnohé jiné.

Ve svých spisech i kázání široce využíval bible. Emociální zaujetí vyzařující z jeho textů má dodnes působivý vliv. Byl velmi ceněn lidmi nejrůznějších přesvědčení i temperamentu a brzy obdržel přízvisko „doctor melifulus“ – učitel sladký jako med. Roku 1830 ho papež Pius Viii. prohlásil církevním učitelem.

Pípa

Liturgická roucha I

Vývoj bohoslužebného oděvu

Novozákonní liturgické oblečení se nevyvinulo ze sakrálního oděvu starozákonního kněžstva, ale ze světského šatu běžného tehdy v celém řeckořímském světě. Neexistuje žádný apoštolský příkaz ani příkaz starší doby, který by předpisoval, jak má vypadat liturgické oblečení. V prvních dobách se při liturgických slavnostech užíval stejný oděv jako v běžném životě. Ani hierarchické stupně se neodlišovaly vnějšími odznaky. Při liturgické slavnosti zaujímali nositelé jednotlivých služeb určité místo, a tím byla naznačena jejich služba i postavení.

Spodní oděv tvořila tunika, roucho, které sahalo téměř až k zemi, a přes ni se přehazoval vrchní oděv, který se v různých zemích nazýval různě, u Římanů např. tóga. Takový byl tedy i liturgický oděv, i když to nebyl tentýž, který se nosil při všední práci. Už Hippolyt vyžaduje, aby šaty těch, kdo konají liturgii, byly bělostné, čisté a v dokonalém pořádku, tedy vyloučené ze světského užívání.

Od 7. století se však začíná světská móda měnit. Tunika se zkracuje, plášť, který byl původně kolový s otvorem pro hlavu, se začíná vpředu otevírat, a po germánském zvyku se zavádějí nohavice. Církev se však přidržela staršího způsobu odívání, a liturgický oděv se tím pádem začal nosit přes oděv všední. V 9. století tento zvyk celkem zevšeobecněl. Projevovala se snaha čím dál více zdůrazňovat jeho slavnostní charakter, a tak se bohoslužebná roucha stávala bohatší a zdobenější.

Liturgické barvy

Liturgické barvy se vyvinuly až ve 12. století, kdy zesílila tendence k symbolickému výkladu úkonů a znamení. Různé barvy se snažily vystihnout atmosféru a citovou náplň jednotlivých svátků a slavností. Předpisy o užívání barev se vytvářely poměrně dlouho. Teprve římský misál Pia V. (15. stol.) uvádí barvu bílou, zelenou, červenou, černou a fialovou, vykládá jejich symboliku a určuje první závazná pravidla, kdy se má která barva užívat.

Bílá jakožto barva světla je obrazem jednorozeného Syna Božího, který se nazval světlem světa. Proto církev tuto barvu užívá o všech svátcích a slavnostech Páně, pokud nejsou připomínkou jeho umučení a smrti. Je to také barva nevinnosti, proto se užívá při svátcích Panny Marie, andělů, svatých vyznavačů, panen a vdov, kteří neutrpěli mučednickou smrt, ale také při pohřbu dětí. Bílá je také barvou radosti, proto se užívá při všech slavnostních příležitostech, průvodech, při udělování svátostí kromě pokání a pomazání nemocných.

Červená je barva ohně a krve, takže se užívá o svátcích svatodušních, o svátcích připomínajících utrpení Páně a smrt mučedníků a mučednic.

Zelená je barva naděje. Tak jako pohled na zelené osení vzbuzuje naději na bohatou žeň, tak zelená barva liturgických rouch vzbuzuje naději na život věčný, na zmrtvýchvstání, které slavíme vlastně každou neděli během roku. Užívá se jí tedy ve všední dny a neděle během roku.

Fialová vyjadřuje smutek mírněný nadějí. Vykládá se také jako barva popela, tedy jako symbol kajícnosti. Užívá se tedy v obdobích kajících, v adventním a postním čase, při svátosti pokání, při exorcismech a při katechumenátu. O 3. neděli adventní (Gaudete) a 4. postní (Laetare) je možné fialovou barvu ještě více prosvětlit nadějí, která vysvítá i z mešních textů, a tak vzniká barva růžová.

Černá je barvou smutku a smrti. Užívala se na Velký pátek a v den památky Věrných zesnulých. Nyní ji nahradila fialová a černá se může užívat pouze při pohřbu.

(Amen 3/1998)

Druhý způsob modlitby

Když budeme 8. srpna slavit našeho zakladatele, sv. Dominika Guzmána, podívejme se více do jeho nitra – jak mluvil s Bohem, jak se modlil. Dominikánská tradice si uchovává tuto vzpomínku na Dominikovu zbožnost v tzv. Devíti způsobech modlitby. Vybírám zatím jen jeden:

Sv. Dominik se často modlil tak, že se vrhal na podlahu s tváří obrácenou k zemi. Pak bylo jeho srdce dojato hlubokou lítostí. Připomínal si slova evangelia a často je pronesl tak hlasitě, že jim bylo dobře rozumět: „Bože buď milostiv mně hříšnému“ (Lk 18, 13)! Často, když chtěl bratry poučit, jak uctivě se mají modlit, říkával: „Když mudrci, tito bohabojní králové, vešli do domu, nalezli Dítě s jeho Matkou, padli na zem a klaněli se mu (Mt 2, 11). I my víme, že jsme ho nalezli, Bohočlověka s Marií, jeho služebnicí. Pojďme a v úctě se mu klaňme, klekněme před Pánem, svým Tvůrcem!“ (Žl 94, 6). Nejmladší bratry povzbuzoval také těmito slovy: „Nemůžete-li plakat nad svými hříchy proto, že jste se žádných nedopustili, potom myslete na velký počet hříšníků, kterým byste mohli vyprosit milosrdenství a lásku. Pro ně volali k nebi proroci a apoštolé, a když je viděl Ježíš, hořce plakal. Podobně volal svatý David, když řekl: Viděl jsem odpadlíky, a byl jsem naplněn velikým smutkem“ (Žl 118, 158).

-fC-

Už je to tu zas. Nic divného. Setkávám se s nimi i ve svých pětasedmdesáti letech. Při nákupech, v tramvaji, na ulici, doma. Občas s otcem, občas s matkou, někdy s oběma.

Dnes sedí otec u nás v křesle a usrkává horkou kávu (káva musí být horká): »Vy to, synu, vedete. Nestačí vám nebezpečné kratochvíle s podvody, krádežemi, vraždami, drogami a jiným ve jménu pokroku a svobody. Musíte navíc ještě pokoušet přírodu. Rabovat zdroje surovin, znečišťovat vodu, zamořovat vzduch, produkovat vše dusící popílek, kyselé deště, freony. Hlučet, likvidovat zeleň, zvyšovat počty vyhynulých a ohrožených druhů zvířat i rostlin a také pokrývat zemský povrch trvanlivým odpadem. Pak často říkáte, že lidstvo je krok před rozhodující křižovatkou. Nebo že už je za pět minut dvanáct. Opravdu, i já si myslím, že veškerý život na zemi je ohrožen lidskou činností, vyplývající ze stoupající náročností. To už i zdaleka nejsou prázdná slova, fráze, strašidla. Teď už se stáváte sami ohroženým druhem.«

Matka z kuchyně (je jen divné, že ničím nešoupe, neklepe, nerachotí nádobím. Že neposlouchá rozhlas. Že vlastně nejsou slyšet žádné obvyklé kuchyňské zvuky.): »To všechno proto, že jste přestali věřit na Pána Boha.Pámbů vás trestá za vaši hříšnost.«

Otec: »Boha nech na pokoji. Dal jim přece svobodnou vůli. Ta může vést stejně do pekla jako do Božího světa. Otázka je, jak dlouho bude mít Bůh trpělivost s jejím zneužíváním. O tom bytí či nebytí rozhodne výhradně náš Stvořitel. Zatímco o tom, zda se upřednostní ekonomie, majetek, peníze, zboží na úkor života, o tom rozhodne člověk sám.O tom bude rozhodovat a vlastně už rozhoduje ten tvor, který žije podle jiných živočišných druhů na zemi velmi krátce. Pouhých jedenapůl až dva milióny let, zatímco hmyz, jenž je jím ohrožen, prý 400, snad i 500 miliónů let. V těchto souvislostech už dnes není rozhodující ona známá hamletovská otázka „být či nebýt", ale to Frommovo*) jasně formulované „mít či být". Peníze nebo život.«

Matka (z kuchyně): »Co může říkat? Ježdění auty nikdo nezakáže a „byznis“ je mocnější sebesprávnějšího slova, sebedůkladnějšího ponaučení a sebelepšího příkladu.« vOtec: »Ptám se tě znova, co tomu všemu říkáš?«

Já ( neříkám nic)

Jen se dívám:

Koterovská ulice po osmé hodině ráno. Za stopnutých pět minut třicet osm aut (kromě podnikových). Ve všech jediný člověk. Řidič. A ti jeli rychlostí ne malou.

Jenom čtu:

– Budovali jsme fabriky, elektrárny, rafinérie, vymysleli auta. Pozvolna, nenápadně si zahřívali nebe nad hlavou. Na to není příroda zrovna dvakrát zvědavá. Začíná se bránit. Globálně. A my místo sebeobrany útočíme dál. Jak to dopadne? Kdoví – mám jen takové neblahé tušení, že matička příroda si s přemnoženým druhem zatím vždycky dovedla poradit (J. Volný v Květech 33/2002).

– V ČR je ohroženo 54% vyšších cévnatých rostlin, 57% obratlovců, 75% chráněných území je ohroženo imisemi, ročně vzniká víc než 1000 ha holin (Plzeňský deník 7.7.1993).

– Na jedné straně se čím dál tím víc lidé vrací k přírodě, k léčbě bylinkami. Na druhé straně společenství týchž lidí jako celek se od přírody odvrací a škodí jí čím dál tím víc. V celku tedy přímé ohrožení života, v jednotlivostech pak snaha o udržení zdraví a tím též prodloužení toho života. Tedy sobectví kontra altruismu. Zřejmý protiklad (Starý zápis bez udání pramene).

– Dávno zrezivěly zuby ručních dřevorubeckých pil. Dnes díky motorům tedy porazíme místo jednoho nejméně stromů pět. A je to pořád málo. Co tedy ještě vynalezneme, aby jich ve stejném čase mohlo padnout deset? A čím pak donutíme přírodu, aby stromy místo sta let rostly jen deset let? (Vlastní myšlenka z roku 1991)

– Nenávratně se ztrácí přibližně 15 000 živočišných druhů ročně. Denně vymírá asi 50 druhů živočichů, které jsme ani nepostačili poznat (Odhady ekologických odborníků).

Poslouchám:

Dnes už je 30% korálů ve světových mořích mrtvých. Za několik let, půjde-li to tak dál, budou mrtvé všechny. Důsledky toho budou pro život v moři nedozírné (Pan Cousteau mladší v televizi při návštěvě u nás).

… protože pokoušíme přírodu. Oteplujeme ovzduší, otravujeme ho všelijakým neřádstvem. A nepřestáváme ani po důkladném varování (Dva hlasy v tramvaji).

Dívám se, poslouchám, čtu. Proto k otci: Souhlasím s tebou, táto, máš hodně pravdy. Světový tanec peněz nás stále honí k rychlosti, ke stále větší rychlosti. Tím snad také k rychlejšímu zániku. Kdo ví, jaké jsou úmysly Boží. Konec určitě nastane z Jeho vůle. To však ještě neznamená,že bychom měli rezignovat. Musíme si vybrat s E. Epplerem: Ende oder Wende (konec nebo změna). Řada dalších autorů konstatuje: všichni velcí myslitelé už lidstvu řekli, že ekonomie by obsahem života být neměla. Zvláště ne na úkor ekologie. Celé dějiny jsou vlastně snahou o spasení a záchranu člověka. Zachránit nás může prý jen zásadní změna lidského charakteru. Což ale neznamená vytvoření nového člověka, ale návrat k minulým historickým hodnotám, které ani dnes nejsou zastaralé. Nikoliv tedy, jak se propaguje, NOVÝ ČLOVĚK, ale DŘÍVĚJŠÍ HODNOTY. Sotva k tomu přispějí zákony, které si dnes lidé dávají. Ty jsou mnohomluvné, dají se různě vykládat podle potřeby a tedy i obcházet. Zatímco zákony Boží, dané nám desaterem, jen krátkou větičkou či dokonce jen jedním slovem vystihují obsah beze zbytku a jednoznačně: budeš (či nebudeš) tak činit vždy, za všech okolností, za všech podmínek. A to by pro nás právě měly být ony historické hodnoty, o nichž byla řeč.

To tedy já říkám otci.

Ale ten už tu není.

Takový les
ten si nevybere
Z pravé strany kyselý déšť
z levé kůrovec
Život mu pomalu odkapává
do bankovních kont
A do agónie
mu dvojhlasně vyřvávají
pohřební píseň
traktor a motorová pila

* * *

Herec Josef Kemr: »Víra v Boha – k tomu se vážou dobré skutky, že ano? Víra bez skutků je mrtvá. Někdo bez víry může žít. Každý z nás pracuje a uskutečňuje sebe sama po svém. Já to nikomu nezazlívám. Jenom si myslím, že večer, než se usíná, by se měl každý člověk na chvilku „zastavit“ a probrat svůj den. Přiznat si upřímně, co kde udělal, kdy se nezachoval dobře – a vyvodit z toho důsledky pro zítřek.« (in: Týdeník TELEVIZE č. 23/ 2002)

* * *

Podle G.K. Chestertona ( Ohromné maličkosti): Nejlepší způsob jak poznat Plzeň je hledat ji přes Paříž, Londýn, Frankfurt či Brno. Nejlepší způsob jak ji začít vnímat je odjet někam hodně daleko – na dovolenou,služebně nebo jinak – a na dost dlouho. Důvodem cestování podle autora totiž není poznání něčeho jiného, důvodem prý je to, abychom nakonec do svého města vstoupili jako do něčeho jiného. Do něčeho, co jsme dosud v pravém slova smyslu neviděli, nevnímali.

Potvrzuji osobní zkušeností i v oblasti duchovní. Od Boha jsem „odcestoval“ hodně daleko a na hodně dlouhou dobu. O to víc ho teď, po svém návratu vnímám.

Přesto následování nedoporučuji!

* * *

Nechte maličkých přijíti ke mně, neboť jejich je království nebeské (Mt 19,14).

Nikdo sice těm maličkým nebrání dojít, sami však neznají Cestu do Království. Málo je dnes rodičů, kteří cítí nutnost jim ji upravit nebo aspoň ukázat. Je to přece dost náročné pro ty z nás, které převychovávala doba k obrazu svému. K pohrdání duchovnem, k bezhlavé honbě za majetkem, k přehlížení tradičních hodnot, k závisti a z ní plynoucí nenávisti, k úzkostnému sledování ručiček hodinových. A tak se Království nebeské dnes povětšinou neuznává.

A tak i když dítě vědomě přímo nechráníme před vírou umělými překážkami tak vysokými, aby na ní přes ně nedohlédlo, i když se před ním o víře nevyjadřujeme pohrdavě, alespoň o ní mlčíme. Mlčíme s myšlenkou, že až to dítě bude plně schopné chápání světa, že si samo cestu najde. Načež ho necháváme nabývat rozum při televizních filmech a počítačových hrách výchovným působením násilí, střelby, výbuchů, požárů, sexu a potoků krve.

* * *

Učitel učí, vedoucí vede, trenér trénuje, rodič se stará o žaludek a postel. Kdo tedy vlastně vychovává?

* * *

Ani za to moc nemohl. Pan CHÁ chtěl mít syna středoškoláka a sám trochu toužil po úředním postupu – a tak se tam přihlásil. Chodil na členské schůze, později pak i na schůze výboru, kde postoupil do funkce výběrčího členských příspěvků. Nikoho nepřesvědčoval, nikoho nezískával, nikoho neudal, na schůzích převážně mlčel. Jen když bylo řečeno, že jakákoliv víra kromě víry v pracující třídu a její vůdce se s pokrokovým myšlením neslučuje, přestal chodit do kostela. A mlčením přecházel hanlivé výroky ateistů o církvi.

Byl či nebyl tak špatný?

Zetba

________________
*) Erich Fromm, americký filozof a psycholog německého původu. Zabýval se posláním člověka v současné civilizaci. *23.3.1900, †18.3.1980

Dialog

Dialog znamená tolik, jako rozmluva, rozmlouvání mezi dvěma či několika osobami, skutečnými nebo smyšlenými. Podle encyklopedie Diderot (verze 2000) je dialog nejen rozhovor, ale navíc touto formou vedená otevřená výměna myšlenek, kterou lze dojít k hlubšímu názoru a přiblížit se k pravdě.

Ve filosofii je to metoda procesu vzájemného vyjasňování a pochopení komplikovaných pojmů, týkajících se zejména lidského života, morálky, společnosti apod. Ottův slovník naučný uvádí pod tímto heslem celou řadu starších i novějších autorů, kteří při hledání pravdy vědecké, filosofické i náboženské dialogu použili.

Náš dialog vychází ze skutečného rozhovoru a předpokládá, že v hledání odpovědí na položené otázky pomůže i těm, kteří se veřejně zeptat netroufají. Tvoří jej vlastně skutečné otázky nevěřícího, na které mu odpovídá věřící.

* * *

N: Říkáte, že váš Bůh je vševědoucí. V tom případě přece musel hned po stvoření Adama a Evy vědět, jak to dopadne s jeho zakázaným ovocem. Proč se tedy teď všechna lidská bída svádí na prvotní hřích? A proč musel Bůh poslat svého syna na zemi, aby ten svojí potupnou a bolestivou smrtí na kříži nás z toho hříchu vykoupil? Když vlastně mohl tomu hříchu a lidským bědám předejít?

V: Ano, Bůh je vševědoucí, ale člověka nestvořil, protože je vševědoucí, ale protože je milující (dokonale milující, Láska sama). Proto stvořil bytost, které daroval rozum a možnost se rozhodnout neboli svobodnou vůli – člověka, Adama a Evu. A tím, co Bůh po člověku chce je, aby ho miloval. A k tomu se nutit nedá. Každý, kdo opravdu miluje, musí milovat skutečně svobodně. Bůh navíc daroval (jak poznáváme z toho, co nám Bůh o sobě říká) člověku cíl, který ho přesahuje, nadpřirozený cíl, nebe. Když tedy postavil Bůh před člověka dilema: buď mě a ne strom, nebo strom, ale pak ne mne, musel se člověk rozhodnout sám – k tomuhle rozhodnutí ho Bůh donutit nemohl, jinak by nebylo svobodné a nemohlo by tedy být projevem lásky. A to, že tím rozhodnutím, které udělali v Ráji prarodiče trpíme dodnes všichni, je jen důsledek jejich postavení prarodičů vůči celému lidstvu. V této zásadní věci nemohli zhřešit jen za sebe, ale i za své (byť budoucí) potomky. Jenže po vykoupení Kristem nemáme žádnou výmluvu, protože, co nám Adam v Ráji ztratil, Kristus nám opět získal, i když trpíme následky dědičného hříchu (nevědomost, zloba, utrpení, žádostivost), máme po ruce Boží milost, jeho jistou pomoc.

N: Říkáte, že váš Bůh je všeobjímající láska, že je nejvýš milosrdný. Proč tedy za dva hříšníky trestá všechny lidi, tedy i ty, kteří na onom hříchu neměli žádný podíl? Ukazuje to přece na uplatnění principu kolektivní viny, což je pro mne nepřijatelné.

V: Jeho lásku k člověku dokazuje to, že poslal svého jediného Syna, aby nás vykoupil, aby napravil, co Adam pokazil. A ten trest? Ten dokazuje zase Boží dokonalou spravedlnost a závažnost a velikost hříchu vůči Bohu. Můžeme obvinit svého dědečka z kolektivní viny, protože jsme po něm zdědili srdeční vadu?

N: A vůbec – proti vašemu nedokazatelnému tvrzení, že Bůh existuje, mohu já snadno dokázat,že to není pravda, že neexistuje. Co člověk žije na zemi, provází ho přece války, hladomory a jiné pohromy, v nichž trpí převážně nevinní. Války dokonce i ve znamení kříže. Holokausty, vyvražďování lidí jiných ras či jiného náboženského přesvědčení atd. Při svém milosrdenství a při své lásce k lidem by to přece Bůh, pokud existuje, nemohl dopustit. Hlavně pokud jde o přímo či nepřímo trpící děti, kterým se ještě nedá připisovat nějaký vědomý hřích. Co vy k tomu?

V: Předně tohle všechno se musí – jak sám moc dobře víte – připsat člověku a ne Bohu. Protože člověku daroval skvělý dar rozumu a svobodné vůle, nikdy ho nebere zpět. Dokonce ani tehdy, když ho člověk použije špatně, když se rozhodne pro to, co dobrem není, když se rozhodne ubližovat nevinným a slabým. Navíc nikdo nepřijde o svou odměnu nebo odplatu, i když se jí nedočká za života. I kdybychom nespravedlivě trpěli, Bůh nám to přes míru odmění, takže nás ani nenapadne mu vyčítat, že dovolil, abychom trpěli. A před Bohem neschováme ani žádné zlo, takže nás trest na věčnosti zaručeně nemine. A bude to trest daleko palčivější, než kdybychom se ještě včas polepšili.

Setkali jste se už i vy s takovými otázkami? A věděli jste, jak odpovídat? Snad jsme se naším dialogem dostali dnes blíž k pravdě tak, jak jsme chtěli. A setkáme-li se někdy v budoucnu s podobnými otázkami, budeme v našem dialogu pokračovat, zase i pro vás.

Zetba a fr. Cyprián OP

Děkuji

Děkuji za růži čajovou,
na jejímž plátku se rosa zatřpytila,
za její vůni
i za ten trn, který mě zranil.

Děkuji za kamenité cesty v horách,
za modrou oblohu nad štíty vzdálenými
i za tu bouři, která přišla potom.

Děkuji také za člověka,
který šel kus cesty vedle mne
a který zpíval se mnou stejnou píseň,
dokud jeho hlas neumlknul.

Děkuji za dobré lidi,
s nimiž se setkávám,
za jejich úsměvy i ruku pomocnou
v radosti i bolesti.

V každém stvoření jsi Ty, můj Bože.

Vlasta Bayerová

Koncert sdružení AVE

V sobotu dne 24. května 2003 jsem navštívila koncert Komorního pěveckého sboru AVE při křesťanském sdružení zrakově postižených. Koncert se konal na biskupství a členové souboru AVE přijeli do Plzně na pozvání městské charity. Měly jsme tam s paní Jitkou Šmolíkovou ještě jedno poslání. Doprovázely jsme tam paní učitelku Vlastu Bayerovou, která měla dříve se společenstvím AVE čilé kontakty. Jezdila s nimi i na poutě doma i do zahraničí. Jistě si vzpomínáte na její nedávné krásné články v OnPn o jejich cestě do Izraele. Celý život měla paní Bayerová velké problémy se zrakem a teď jí ještě přestaly poslouchat nohy. Z toho důvodu v současné době pobývá v Hospici sv. Lazara ve Sladkovského ulici. Setkání s přáteli ze společenství AVE bylo pro ni velkým povzbuzením a radostí. Měli si toho tolik co říci.

Před začátkem koncertu nám nejprve předseda sdružení (také nevidomý) vyprávěl historii sdružení AVE. Oficiálně toto sdružení existuje od podzimu 2002, i když pěvecký soubor pracuje již několik let. Místopředsedkyní a manažerkou sdružení AVE je paní doktorka Koutská z Rokycan. Protože je vidoucí, dělá jim manažerku. Sbor je asi 20ti členný, smíšený. Zpěváci sdružení AVE jsou z celé republiky. Z Teplic, z Prahy, ze Zlína, z Telče, ze Šumavy … a dokonce i ze Slovenska … To mě překvapilo. Vím, že docházka je problémem všech sborů, i když členové bydlí v jedné obci. Sdružení AVE pracuje následovně. Zkoušky mají pravidelně jeden víkend v měsíci. To přijedou do Prahy, pochopitelně se svými průvodci a celou sobotu zkouší. Nocleh mají zajištěn u svých pražských kolegů a v neděli většinou zpívají při mši sv. v některém z pražských kostelů (u sv. Víta, u Voršilek, u Alžbětinek, u Křižovníků s červenou hvězdou … atd.). Pořád mi vrtalo hlavou, proč je sbor složen z lidí, kteří k sobě mají tak daleko. Důvod je prostý. Jsou to lidé patřící do celostátního sdružení pro zrakově postižené. Uvnitř tohoto sdružení pak následně vzniklo společenství lidí hudebně nadaných. Není jich asi tolik, aby vytvořili sbor v rámci jednoho města. V každém případě tato jejich aktivita vyžaduje od nich i jejich průvodců obětavost a disciplínu.

Pak začali zpívat. Krásně. A bez dirigenta, protože by na něj stejně neviděli. Paní sbormistryně Lenka Bayerová (také nevidomá) je sice většinou doprovázela na klavír, ale občas zpívali a cappella tj. bez doprovodu. Zněly skladby středověkých anonymů, J. S. Bacha, současných autorů,… Pak se jeden ze zpěváků, pan Jaroslav, učitel hudby nechal odvést ke klavíru a vyfiknul tam tři spirituály tak nádherně, že nám běhal mráz po zádech. Pak opět pokračoval sbor ve zpěvu. Zpívali většinou zpaměti, ale někteří zpěváci měli v rukou sešitky, po kterých přejížděli prstem. No ovšem, Brailovo písmo! Jen jsem nevěděla, co tam měli zaznamenáno, jestli noty nebo slova. Po koncertě jsme měli možnost si s nimi pohovořit a tak jsem se dozvěděla, že Brailovým písmem lze psát noty i slova, ale do dvou řádek. Noty uměli nazpamět, ale na slova, zejména pokud se jednalo o skladbu v cizí řeči, přece jen někteří používali tohoto taháka.

Zcela zvláštní část tohoto koncertu tvořilo vystoupení 2 nevidomých dvojčat, sester Šímových ze Strunkovic nad Blanicí. Zpívaly se svou matkou (vidoucí) trojhlasně písně lidové i duchovní. Ochotně zpívaly i písně podle přání obecenstva. Měly asi absolutní sluch, protože zpívaly bez ladičky i bez doprovodu. A zase krásně.

Toto hudební odpoledne na plzeňském biskupství byl opravdu zážitek. Doufám, že k nám společenství AVE opět brzo zavítá. Protože jsem také členkou pěveckého sboru, mám zafixovánu starou pravdu, že každý sbor je jen nástrojem v rukou svého dirigenta. Koncert, který jsem vám právě popsala, byl tou výjimkou, která, jak známo, pravidlo potvrzuje.

Marta Říhová

Střípky dobra,
aneb ohlédnutí za uplynulým školním rokem

Jistě je už v povědomí veřejnosti, že v 90. MŠ v Bolevci existuje již 11 let alternativní třída s křesťanskou výchovou a je jediná v Plzni. Název „křesťanská“ v žádném případě neznamená jakékoliv vhánění dětí do nějakého přesvědčení nebo katechetická „nalejvárna“, na to má každý z nás celý život, aby si hledal tu svoji pravou cestu. Jsme tu jen otevřeni více sami sobě a navzájem jeden druhému, ale i něčemu, co nás přesahuje a čemu třeba teď ještě nerozumíme.

Výhodou naší smíšené třídy je, že ji mohou současně navštěvovat sourozenci. Děti různého věku žijí v opravdovém přirozeném společenství, vzájemně se podporují – mladší děti jsou motivovány staršími k větším výkonům a naopak velké děti se učí odpovědnosti a tolerantnosti vůči mladšímu. Všichni navzájem se snažíme jeden druhého respektovat. Přemýšlíme společně o hodnotách života, že nic není samozřejmé a je třeba také přidat ruku k dílu. Laskavým přístupem se snažíme vidět rozdílnost individualit a takto děti přijímat a jednat s nimi. Vždyť vědomí, že jsme milováni nás učí lásku nejen přijímat, ale také rozdávat.

Dveře u nás jsou otevřené pro rozličné zajímavé návštěvy, i zahraniční.

V letošním roce jsme opět prožili spoustu zajímavých věcí a snažili se posbírat alespoň malé střípky dobra. Díky tomu, že u nás, jako snad v jediné MŠ, funguje občanské sdružení rodičů MYŠ (MY a Školka), můžeme i v naší třídě podnikat akce v rámci různých projektů. Domluvili jsme spolupráci s katedrou výtvarné výchovy Pedagogické fakulty ZČU v Plzni, na kterou jsme dostali dotaci od Magistrátu m. Plzně i od ÚMO Plzeň 1, díky které nám studenti výtvarné výchovy postupně zvelebují interiér naší třídy a tím zpříjemňují prostředí pro děti i pro jejich rodiče.

Dále se nám podařil uskutečnit projekt „Korálky setkávání 2“ – v návaznosti na minulá setkání našich dětí s dětmi jiných národností v rámci multikulturní výchovy jsme uskutečnili v Plzni již podruhé společnou akci ve spolupráci s uprchlickým táborem z Červeného Újezda. Připravili jsme pro naše dětské hosty den plný her a zábavy spojený s výletem na zámek Kozel. Jelikož valná část dětí pocházela přímo z center války a nepokojů, byl tenhle pro ně netradiční výlet plný barev jistě silným zážitkem, což dokazovaly zjevně svým nadšením. O to větší radost jsme z celé akce měli my. Roztomilé byly i okamžiky komunikace a navozování kontaktů mezi dětmi a společně prožité chvíle určitě obě strany vzájemně obohatily.

Díky plzeňskému biskupství jsme měli zajištěnou dopravu, což nám pomohlo finančně a s pomocí rodičů a dětí z celé naší školky byla uspořádána sbírka hraček, kterých se sešlo požehnaně a z kterých mohou mít radost i děti z uprchlického tábora, jimž se přijet do Plzně nepoštěstilo. Jsme rádi, že můžeme alespoň touto formou spolupracovat a těšíme se na další setkání.

Kromě toho jsme získali finanční podporu německé společnosti Renovabis pro školu v přírodě a díky tomu jsme mohli už podruhé s sebou vzít i děti z azylového Domu sv. Zdislavy pro matku a dítě v nouzi, které by si pobyt nemohly jinak dopřát. Hlavním cílem bylo ozdravění dětí v čisté přírodě a zároveň utváření pocitu sounáležitosti v našich dětech a rozdělení se o krásné zážitky s ostatními.

Navíc jsme se s dětmi během celého roku snažili rozdávat radost starým a nemocným lidem, ať už formou Tříkrálové sbírky, nebo návštěvami domova důchodců a Hospicu sv. Lazara. Přivítali jsme hosty z Lotyšska i děti z jiné školky, které se na nás přišly podívat a vzájemně se poznat.

Ke Dni matek jsme zorganizovali návštěvu babiček z DD (který sídlí v objektu naší školky) přímo u nás ve třídě. Díky ochotě personálu byla většina z nich přivezena na vozíčcích do třídy, kde jim děti zahrály pohádku O Sněhurce. Vznikla nádherná atmosféra, při níž děti rozdaly dárky za celou školku, babičky byly dojaté a všichni jsme měli radost.

Díky výborné spolupráci rodičů s naší třídou jsou maminky ochotné věnovat svůj čas i energii k vymýšlení různých nápadů a zlepšovátek. K těm patří i Zahradní slavnost s bohatým programem uspořádaná na závěr školního roku v celém areálu 90. MŠ, kterou si samy vymyslely a zrealizovaly. Také vydobyly pro naší zahradu krásnou průlezku s klouzačkou v rámci projektu „Kouzelná zahrada.“ Děkujeme jim za jejich pomoc a invenci. Pro naši práci je velkým povzbuzením.

Ilona Tomanová
Dagmar Ettlerová, učitelky

A co na to maminky?

„Díky, že taková skvělá třída existuje. Je to tady taková velká rodina. Skvělý přístup. Úmyslně jsem tuto třídu volila. Dík.“

*

„Přístup učitelek je bez nadsázky rodinný, takže i my rodiče se rádi zapojíme a vypomůžeme, když je třeba…“

*

„Jsem nadšená, že mé agresivní a hyperaktivní dítě se zklidnilo.“

*

„Myslím si, že křesťanská třída neznamená zákaz vstupu nevěřícím. Naopak! Žijeme v době, kdy vlídné slovo, pohlazení a ochota pomáhat druhým je vzácnost. Jsem ráda, že moje holčičky mohly chodit do téhle třídy, aby poznaly, že zde je láska a tolerantní jednání samozřejmost. Máme požehnané paní učitelky s velkým srdcem a malým platem.“

Volný čas a aktivita

V dnešní době dochází k přecenění aktivity jako takové. Aktivitu přeceňujeme tehdy, když se nedokážeme s něčím jen tak setkat. V knize „Hovory s Hitlerem“ stojí, že „každá pasivita je beze smyslu“. A tak je ve tváři moderního člověka, který uctívá aktivnost jako modlu, charakteristickým rysem neustálé napětí a přepětí.

Dnes bývá přeceněna i obtížnost a úsilí jako takové, samo o sobě. Ale ne vždy to, co je nejnáročnější, nejtěžší je to nejlepší. Vždyť přece co konáme z lásky je snadné! Za přeceněním obtížného vězí zdráhání se přijmout něco darem, postoj, který říká, že nedůvěřuje všemu, co je snadné, že chce vlastnit a mít jen to, co si sám vydobyl a získal svou námahou.

Do třetice je dnes přeceněno to, co má nějaký účel, účelnost, zajišťování existence, toho, co slouží jen k nějakému účelu, toho co je „užitečné“.

Ale existují činnosti, které nemají svůj smysl mimo sebe, ale v sobě samých! K jejich povaze patří, že nemohou být uvedeny do žádné souvislosti s nějakou pětiletkou. Je k pláči, když se do myslí lidí vštěpuje ideál plánu, jako měřítko pro všechno, co se v lidské dimenzi děje. Ten, kdo tato tři hlediska vyznává, nepředpokládá volný čas. Ten je pro ně něco nesmyslného, něco, co se nepatří a nesluší.

Volný čas není jiný výraz pro zahálku, pohodlnost a lenost... Hektika práce (pro práci samou) pochází z lenosti! Co se míní touto leností?

Leností (a z toho pocházející hektikou práce) je zachvácen ten, kdo nechce opravdu být tím, čím je. Nechce být osobou, která je odpovědná za své činy, která je povolána k rozhodováním. Jde o zoufalství toho, kdo se neodváží být tím, čím přesto je. Člověk je pak ve svém jádru rozpolcený a nemůže být sám se sebou „v jedné“ místnosti. Musí pak „ven“. A tak se mnohdy utíká k aktivitě, jen aby se nemusel zastavit…

Volný čas je především vnitřní stav duše. Není jen určen dovolenou či víkendem.

Volný čas je protikladem přecenění práce, je ne-aktivitou. Je to stav, kdy se uvolníme a odevzdáme se, jako se odevzdáváme ve spánku. Je to stav (přísného) ne-usměrnění a ne-zaměření činnosti. (Je to stav jako když se někdo nechá unášet na vlnách moře…). Volný čas je stav otevřenosti duše.

Volný čas je postoj slavení. A slavení znamená nejen nepřítomnost námahy, ale přímo její protiklad. V pojmu slavení jsou obsaženy všechny tři prvky, ne-aktivita, klid, nepřítomnost námahy a také vyčlenění ze sociální funkce.

Při pravém slavení a při pravém (aktivním) odpočinku člověk dělá něco proto, že ho to baví, že mu to připadá nádherné.

Rozlišení mezi „přestávkou“ a „volným časem“.

Smyslem přestávky je, že se zotavím z práce kvůli práci. Je to článek řetězu pracovního dne. Zotavení z práce kvůli práci.

Smyslem volného času není, aby člověk mohl pracovat déle a bez poruchy. Smyslem volného času není, abych mohl pracovat déle, ale abych i v pracovní funkci, která mě omezuje na určitý aspekt reality… zůstal člověkem, to znamená, abych si rozuměl a realizoval se jako bytost, která je zaměřena na celek.

Nejvyšší formou ne-účelného a krásného je chvála Boží.

Člověk může být omezený na oblast „užitečných“ činností. Můžeme být uvězněni sami v sobě, náš prostor existence se tak smrští, že si vůbec nedokážeme představit smysluplnou činnost, která není prací…

(Josef Pieper: Volný čas)

Výlet na kolech

Sraz jsme měli 14. 6. v 800 hod. na konečné tramvaje č. 1. Výletu se zúčastnilo 9 dětí a 3 dospělí (otec Cyprián, Majka a pan Babor). Tímto výletem začal sportovní den farnosti. V půl deváté jsme vyjeli. Jeli jsme kolem vodárny do Doudlevec. V Doudlevcích se ale otci Cypriánovi propíchla duše (ta z kola), takže šel pěšky do Českého údolí. Pak si půjčil od Majky kolo a odjel do města pro novou duši. My ostatní jsme zůstali a hráli hry. Byli jsme rozděleni na tři družstva. Při první hře jsme dostali za úkol podle seznamu na kartičce najít v okolí přírodniny. Druhá hra spočívala ve skládání co nejvíce slov z písmen zadaného slova. Po této hře se již vrátil otec Cyprián s novou duší a pan Babor s nanuky pro každého z nás. Při dalších hrách jsme se poměřili v rychlosti a obratnosti.

V poledne jsem se vrátili do svých domovů na oběd, abychom odpoledne mohli pokračovat ve sportovních akcích. Výlet se všem moc líbil. Doufáme, že se podobná akce bude brzy opakovat.

Lenka Lodrová

Nejbohatší člověk v údolí

Na skotské Vysočině žil kdysi jeden bohatý statkář. Byl více než bohatě obdařený světskými statky, a k jeho nezměrnému bohatství náležel také okázalý statek, jehož okna hleděla do nádherného údolí. Ale ve své podstatě byl jeho život prázdný. Chyběla mu víra v Boha a žil sám jako majetek svého majetku.

V domku u vrat při vjezdu do statku žil John, jeho ovčák. John byl člověkem prosté víry a hluboké náboženské oddanosti. Celá jeho rodina chodila pravidelně do kostela, v jeho domě byl Pán skutečně přítomen, a když večer svému zaměstnavateli otvírával bránu, statkář často vídal jeho rodinu na kolenou ponořenou v modlitbě.

Jednou ráno se statkář rozhlížel po údolí zalitém vycházejícím sluncem. Když viděl tu nádheru před sebou, říkal si: „To všechno je moje.“ Tu zazvonil domovní zvonek. Sešel dolů a nalezl přede dveřmi Johna. „Co se děje, Johne?“ zeptal se. „Jsou koně v pořádku?“

John se tváři rozpačitě. „Ano, pane,“ odpověděl. „Pane, mohl bych vám říct pár slov?“ Statkář ho pozval dál, na plyšový koberec, který jako by symbolizoval obrovský rozdíl mezi jejich životními styly.

„Pane,“ řekl John váhavě, „v noci se mi zdál sen, a v něm mi Bůh prozradil, že nejbohatší člověk z údolí dnes o půlnoci zemře. Měl jsem pocit, že vám to musím říct. Doufám, pane, že vám to nevadí.“

„No tak, no tak,“ řekl pán. „Já na sny nevěřím. Vrať se ke své práci a zapomeň na něj.“

John nevypadal, že by byl přesvědčený. „Ten sen byl velice živý, pane, a šlo v něm o to, že nejbohatší člověk v údolí dnes o půlnoci zemře. Prostě jsem vám to musel přijít říct, pane, měl jsem pocit, že byste to měl vědět.“

Stakář poslal Johna pryč, ale jeho slova, že nejbohatší člověk v údolí o půlnoci zemře, mu stále ležela v hlavě, a to tak, že v jedenáct hodin dopoledne sedl do auta a jel k místnímu lékaři na kompletní prohlídku. Doktor ho proklepal ze všech stran, prohlásil ho za zdravého jako rybička a řekl, že mu dává dalších dvacet let. Statkáři se ulevilo, ale červíček pochybnosti v něm přece jen hlodal, a tak pozval doktora na týž den na večeři a k posezení nad skleničkou. Společně vychutnali přepychovou večeři a krátce po půl dvanácté se začal doktor zvedat, že už půjde, ale statkář ho přesvědčil, aby si přece jen dal ještě skleničku.

Konečně minula půlnoc a statkář byl stále mezi živými. Doprovodil doktora ke dveřím a vracel se po schodech nahoru s mumláním: „Ten hlupák John… takhle mi zkazit celý den… on a ty jeho pitomé sny!“

Ještě ani nebyl v posteli, když zadrnčel zvonek. Bylo půl hodiny po půlnoci. Když sešel dolů, našel u dveří uplakanou dívenku, ve které okamžitě poznal Johnovu dospívající dceru. „Pane,“ řekla mu v slzách, „maminka mě poslala, abych vám řekla, že tatínek o půlnoci zemřel.“

Statkář ztuhl. Během jediného okamžiku pochopil, kdo byl tím nejbohatším člověkem v údolí.

Cibule

Žila byla jedna bohatá žena. Žila sama, a co do vnějších náboženských úkonů vedla naprosto neposkvrněný život. Denně chodila na mši, a když se zpovídala, přišlo jí zatěžko vyjmenovat své hříchy, protože, jak opakovaně ujišťovala, „nikdy se o nikoho nestará“.

Pak umřela – a ke svému údivu i úděsu zjistila, že byla určena pro peklo. Šla tedy za ďáblem, hořce si stěžovala na to, jak se s ní jedná, a vysvětlovala, jaký příkladný a naprosto neposkvrněný život na zemi vedla. Je tedy prý naprosto zřejmé, že tam nahoře muselo dojít k nějakému omylu.

Satan, který byl právě v benevolentním rozpoložení, řekl, že se na její případ tedy podívá, a nažhavil horkou linku na svatého Petra. Ten ho neprodleně ujistil, že k žádnému omylu nedošlo, že tu úžasnou dámu poslali přesně tam, kam patří. Pak ještě dodal: „Je to ta nejsobečtější a nejsebestřednější osoba, jaká kdy po zemi chodila. V životě se ničeho nedokázala vzdát. Nemá ani potuchy, co je to dávat. Kdyby bývala darovala byť jen jedinou penci někomu, kdo ji potřeboval, byli bychom si ji tu nechali.“

„Takže za předpokladu,“ ujasňoval si to satan, „že by bývala učinila byť jediný skutek milosrdenství za celý svůj život, přijali byste ji?“ Na to ho Petr ujistil: „No ovšem.“ Ďábel tedy objasnil dotyčné dámě celou situaci a poradil jí, aby začala zkoumat zákoutí své duše a byla si jistá, že jestli nalezne jediný milosrdný čin za svůj pozemský život, nebesa se jí otevřou.

Po několika dnech zpytování se paní v dobré náladě vrátila k satanovi a chlubila se, že si vybavila jeden dobrý skutek, který kdysi udělala. „Jednou,“ řekla, „jsem zrovna vařila večeři, a k zadním dveřím přišel žebrák. Měl hlad, a tak jsem mu dala cibuli.“

Ďábel postoupil její příběh Petrovi, který celou záležitost ověřil a pak zavolal satanovi zpátky: „Ano, je to pravda. Při té jediné příležitosti skutečně darovala cibuli. Tu cibuli dokonce i máme. Byla to tak mimořádná událost, že jsme si ji tady nahoře vystavili v muzeu.“

„To tedy znamená,“ zeptal se ďábel, „že jste ochotni si ji tam nahoře převzít?“

„Ano,“ odpověděl Petr, „už se na tom pracuje. Spustíme do vašeho oddělení doličnou cibuli uvázanou na konci provazu. Řekněte jí, ať se jí chytí, a my si ji vytáhneme nahoru.“

Netřeba říkat, že když se objevil provaz s pohupující se cibulí na jeho konci, byla paní radostí bez sebe. Chopila se cibule a její nohy se vznesly nad podsvětní říši. Když stoupala vzhůru, někteří její společníci v utrpení, vidouce možnost úniku, se na ni rychle pověsili.

„Zmizte, zmizte,“ zaječela na ně a začala je odkopávat, „to je moje cibule!“

Se slovy „To je moje cibule“ provaz povolil a ona spadla zpátky – i se svou cibulí – přímo do náruče satana, který jí řekl: „Provaz byl dost silný na to, aby zachránil tebe i tvé bratry; ale nebyl dost silný na to, aby zachránil tebe samotnou.“

(J. A. Feehan: Bůh ukrytý v příbězích)

„Pepíčku,“ ptá se sousedka, „co dostaneš za vysvědčení?“ „Sto korun a facku!“ „Ale proč tu facku?“ „Abych si nezvykal na úplatky!“

* * *

U Dvořáků zvoní návštěva. Přijde jim otevřít malý kluk. „Je tatínek doma?“ ptají se hosté. „Je mi líto, ale není!“ odpoví kluk. „A proč je ti to líto?“ „Já nerad lžu!“

* * *

Celní prohlídka, předmětem na proclení je papoušek. Celník za něj vyžaduje clo a říká, že clo se neplatí jen, když je zvíře vycpané. Majitel papouška se pořád ošívá, papouch to chvilku pozoruje a potom zaskřehotá: „Móóóc nešpekuluj a zaplať!“

* * *

Povídají si dva kamarádi: „Tak jsem zjistil, že se do papíru zřejmě přidává cibule.“ „Jak jsi na to přišel?“ „Vždycky, když čtu výplatní pásku, tak mi slzí oči.“

* * *

Český podnikatel jde uložit peníze do jedné ze ženevských bank. Důkladně se rozhlédne, nakloní se nad přepážku a zašeptá: „Prosím Vás, mohl bych si zde uložit milión dolarů“ „Jistě, není problém. A nemusíte šeptat. Nestyďte se za to, že jste chudý.“

* * *

Na policii přijde malý kluk a hlásí, že se mu ztratilo kolo. „A měl jsi na něm světlo?“ ptá se policista ve službě. „Neměl!“ koktá kluk. „Tak zaplatíš sto korun pokuty!“ odpoví policajt.

* * *

„Ukradli nám auto!“ „To je dobře. Ti zloději budou ale překvapeni, až zjistí, že ho budou muset ještě dva roky splácet!“

* * *

Baví se dva známí: „Ahoj, jak žiješ?“ „Ale jde to. Mám skvělou práci. Představ si, pode mnou je přes 500 lidí!“ „Hmmm, a co vlastně děláš?“ „Sekám trávu na hřbitově.“

* * *

Přišel Ďábel k právníkovi do kanceláře a povídá mu: „Zařídím, aby Tvůj plat byl 10× vyšší, aby jsi měl ty nejlepší klienty, budeš mít 5 měsíců dovolené, všechny případy vyhraješ, lidé Tě budou mít rádi a dožiješ se 100 let. Jediné, co za to chci, je duše Tvé ženy, tvých dětí a dětí Tvých dětí. Ty budou už navěky odsouzeny k pekelným mukám.“ Právník se chvíli zamýšlí a pak se podezřívavě zeptá: „A kde to má nějaký zádrhel?“

* * *

Proč Bůh nemá titul CSc.

1. Má jenom jednu známou publikaci.
2. Ta je v hebrejštině.
3. Nejsou v ní odkazy na další prameny.
4. Nebyla publikována ve známém vědeckém časopise.
5. Mnozí pochybují o tom, že ji napsal osobně.
6. Je nutno přiznat, že je známá po celém světě – ale co dělal potom?
7. Jeho schopnost týmové práce je velmi omezená.
8. Ostatním vědcům se nepodařilo zopakovat jeho experimenty.
9. Nepožádal etickou komisi o souhlas s experimentováním na lidech.
10. Když se mu jeden pokus nevydařil, pokusil se zahladit stopy utopením pokusných objektů.
11. Jedince, kteří se nechovali podle očekávání, vyřadil z pokusného souboru.
12. Nechodil do přednášek – jenom vzkázal studentům, co si mají prostudovat.
13. Nechal za sebe učit svého syna.
14. První dva studenty vyhodil, protože se naučili něco navíc.
15. I když má jen 10 požadavků, většina studentů v praktickém testu propadne.
16. Konzultace poskytuje jen velmi zřídka, a to ještě na vrcholku hory.

* * *

Jak opravdu vznikl svět?

1. Na začátku všeho bylo slovo a ve slově byly dva bajty, a víc nebylo nic.
2. I oddělil Bůh jedničku od nuly, a viděl, že to bylo dobře.
3. Bůh řekl: Budiž data.
4. Bůh řekl: Ať se uloží data na svoje místo. A vynalezl diskety, harddisky a kompaktní disky.
5. A Bůh řekl: Budiž počítače, aby bylo kam strkat diskety, harddisky a kompakty. Stvořil počítače a nazval je hardwarem a oddělil software od hardwaru.
6. Softwaru ještě nebylo, ale Bůh rychle stvořil programy – velké a malé a řekl jim: Jděte a množte se, naplňte celou paměť.
7. Ale unudilo se Bohu samému vytvářet programy a řekl si: Stvořím Programátora k obrazu svému a ať on vládne počítačům, programům a datům. I stvořil Programátora a usadil ho v Počítačovém Centru, aby v něm pracoval. Zavedl Programátora ke stromové struktuře a řekl: V každém adresáři můžeš spouštět programy, jenom z WINDOWS nic nespouštěj sic zemřeš.
8. Bůh řekl: Není dobré, když je Programátor sám, stvořím toho, kdo bude obdivovat Programátorskou práci. Vzal od Programátora kost, ve které nebylo mozku a stvořil To, co bude obdivovat Programátora. I zavedl To za Programátorem. To dostalo jméno Uživatel. A seděli nazí pod nahým DOSem a nestyděli se.
9. Ale Bill byl chytřejší než všechna jiná zvířata, které Bůh stvořil. Bill řekl Uživateli: Určitě řekl Bůh, abyste nespouštěli žádné programy? A řekl Uživatel: V každém adresáři můžeme spouštět programy, ale v adresáři WINDOWS ne, nebo zemřeme. A řekl Bill Uživateli: Jak můžeš o něčem mluvit, když jsi to nevyzkoušel! Ten den, kdy spustíte program z adresáře WINDOWS, budete rovni Bohu, protože jedním tlačítkem myši stvoříte to, co budete chtít. I uviděl Uživatel, že ovoce Windows byly pastvou pro oči a hodně závidění, protože jakékoliv vědomosti byly od této chvíle zbytečné. I nainstaloval Windows na svém počítači. A řekl Programátorovi, že to je dobré. A on si Windows taky nainstaloval.
10. A hned šel Programátor hledat nové drivery. A Bůh se zeptal: Kam jdeš? A on řekl: Jdu hledat nové drivery, protože nejsou v DOSu. A na to Bůh: A kdo ti řekl, že potřebuješ drivery? Nespustil jsi náhodou programy z adresáře WINDOWS? Programátor odpověděl: Uživatel, kterého jsi mi přidělil, si objednal programy pro Windows a proto jsem si i já nainstaloval Windows. A řekl Bůh Uživateli: Proč jsi to udělal? Uživatel odpověděl: Bill mě navedl.
11. A řekl Bůh Billovi: Protože jsi to udělal, budeš navěky proklet mezi vší chátrou, divokou zvěří. A bude nepřátelství mezi tebou a Uživatelem, navěky tě bude Uživatel nenávidět, a ty mu budeš prodávat Windows.
12. A Uživateli řekl Bůh: Windows tě velmi zklamou a zničí tvé rezervy sytémových prostředků, budeš muset používat špatné programy, a bez Programátora neudělaš ani ránu.
13. Programátorovi zase: Protože jsi poslechl Uživatele, prokleté ať jsou tvoje počítače, vznikne v nich mnoho chyb a virů, v potu čela budeš stále opravovat své dílo.
14. Odpravil je z Počítačového Centra a vstup zabezpečil heslem.
15. General protection fault.

* * *

Mám dost třetího tisíciletí, protože:

1. se pokouším zadat sve heslo i na mikrovlnou troubu.
2. ptám se svých kolegů vedle u stolu e-mailem, zda mají chuť jít na pivo a oni odpovi e-mailem „O.K. Dej mi ještě pět minut“.
3. mám 15 různých telefonních čísel, abych se dovolal svojí tříčlenné rodině.
4. denně v práci hovořím s lidmi z jiného kontinentu, ale ještě jsem si letos nepopovídal se svým sousedem.
5. si koupím nový počítač a za týden je zastaralý.
6. důvod, proč ztrácím kontakt se svými přáteli je, že ovládám jejich e-mailové adresy.
7. již neznám tarif za poštovní známku.
8. většinu vtipů, které znám, jsem četl v e-mailech.
9. uvádím jméno firmy, když jsem večer doma a zvednu telefon.
10. z domova se pokouším volat přes nulu.
11. jdu do práce za tmy a za tmy se i vracím domů.
12. mí rodiče o mnč říkají: „pracuje s počítačem“.
13. poznám své děti jen díky fotkám, které leží na mém pracovním stole.
14. čtu si tento článek a neustále přikyvuju.
15. právě přemýšlím, komu můžu tuto zprávu dále poslat. Už nepřemýšlím, prostě jsem zadal Vaše adresy…

* * *

„Vy jset pan docent? Pozdravuje Vás usměrňovací dioda!“

Oznámení

V sobotu dne 27. září 2003 pořádáme pouť do Loučimi, což jest poutní místo v naší diecézi v blízkosti Všerubského průsmyku. Toto místo bylo již ve středověku cílem poutníků putujících k milostné soše P. Marie tzv. Loučimské. Protože tato socha byla během husitských válek ohrožena, rozhodli se obyvatelé, že ji ukryjí v pohraničním lese. Socha se již do Loučimi nevrátila. Na místě úkrytu v hloubi lesa byla pro milostnou sochu postavena nejprve kaple. Vzhledem k vzrůstajícímu množství poutníků, vyrostlo zde městečko a roku 1659 i velký poutní chrám. A toto místo, uchovávající milostnou sochu P. Marie pocházející z českého poutního místa Loučim, je druhým cílem naší pouti. Nachází se na území Německa a jmenuje se Neukirchen beim Heiligen Blut (česky Nové kostely u Svaté Krve). Letos zde slaví 550. výročí začátku poutí. V blízkosti je i vyhlídkový kopec Hoher Bogen, na který lze vyjet lanovkou.

Podle času se po cestě zastavíme i v bývalém augustiniánském klášteře Pivoň. Nachází se v blízkosti Poběžovic a pochází z 12. stol. V současné době probíhají akce na záchranu této významné, ale velmi zchátralé památky. Tento objekt by pak měl sloužit k léčebným, rehabilitačním a kulturním účelům.

Přihlásit na tuto pouť bude možno od konce srpna. Buď na schůzkách Farní charity každé úterý od 17 do 19 hodin v sále konventu nebo kdykoli v sakristii. Na cestu je nutné mít platný cestovní pas! Pokud chcete být hromadně pojištěni na cestu do ciziny, je třeba nahlásit jméno, adresu a datum narození. Pokud uvedete tel. číslo, bude to lepší pro vzájemnou komunikaci. Zároveň prosíme zaplatit cenu pouti 300,- Kč.

Na naší pouti nás bude doprovázet P. Prokop Bahník OP. Odjezd autobusu je v 6:30 hod. od kostela. Autobus bude přistaven v 6:15 hod. Předpokládaný příjezd ve 20 hod.

Farní charita u P. M. Růžencové nebude konat během prázdnin svá pravidelná úterní setkání.
První schůzka po prázdninách bude v úterý dne 26. srpna 2003 v 17:00 v sále dominikánského konventu.

Děkujeme všem farníkům za podporu, kterou prokazovali činnostem farní charity během roku a přejeme jim milostiplné léto pro načerpání nových sil.

Marta Říhová

Charitní šatník

z Wenzigovy ulice bude během prázdnin přemístěn do ul. Cukrovarská, č. 16, tel. 377 320 621. Otevřeno 8 – 16 h.

Předchozí schůzky zahrnující do sebe modlitby, přednášky i životopisné povídání o dominikánských světcích teď na čas utichnou, nastává období prázdninového odpočinku a dovolených.

V srpnu nás ale čeká tradiční milé setkání s bratry františkány a dalšími hosty o slavnosti sv. otce Dominika v pátek 8.8., které začíná mší sv. v 1800 hod. a po nešporách bude pokračovat v podobě agapé ve farním sále.

Judita

Mše sv. o prázdninách ve všední dny v 7:00 a nedělní v 10:30 s dětmi n e j s o u !

Mše svaté ve farnosti Prusiny o prázdninách 2003

• V červenci každou neděli mše svatá v 9:00 v kostele na Prusinách.
• V srpnu mše sv. na Prusinách nejsou!
• 1. sobota v měsíci (5. 7.) v 15:00 mše sv. v kapli sv. Antonína v Nebílovském zámku. V srpnu nebude!

Poutní slavnosti

• V neděli 27. 7. v 9:00 poutní slavnost sv. Jakuba na Prusinách.
• V pátek 8. 8. v 18:00 Slavnost sv. Dominika spolu s bratry františkány a oběma rodinami.
• V sobotu 30. 8. ve 14:00 procesí ke sv. Barboře z kaple sv. Antonína v Nebílovském zámku a v 15:00 mše sv. v lesní kapli sv. Barbory.

Prázdninový provoz farní kanceláře a knihovny

Vážení přátelé, po dobu prázdnin jsme Vám v knihovně a kanceláři pravidelně k dispozici pouze ve středu od 14:00 do 16:00.
Individuálně po telefonické dohodě podle možností jednotlivých bratří na č. 377 241 660.
Fax a záznamník 377 447 882, kde můžete nechat vzkaz, je Vám k dispozici 24 hodin denně.

Letní tábory

• 6. 7. – 13. 7. Výtvarný tábor v Úboči. Vede Markéta Šindelářová
• 19. 7. – 27. 7. Dětský tábor v Krásně. Vede Irena Pulicarová (mobil: 608 604 210 – prosím jen textové zprávy)
• 25. 7. – 3. 8. Turné Koťat. Vede fr. Cyprián OP (mobil: 776 601 006)

Garáže v klášteře

Nabízíme možnost pronájmu garáží ve dvoře kláštera 1.100,-Kč/měs.

Elektronické publikace Nakladatelství KRYSTAL OP

• Summa theologie – český překlad z let 1937-1940 doplněný latinským textem a anglickým překladem.
• Amen – ročníky 1997-2001.
• Jeruzalémská bible – svazek 1-11.
• Úvod do Teologie, Dominik Duka

krystal.op.cz

Jablonského 4, Plzeň-Slovany (v budově Církevního gymnázia)
e-mail: MCSlovany@centrum.cz

Zařízení s celodenním provozem pro rodiče a děti od nejútlejšího věku. Podrobný program hledejte na plakátcích.

Kontakt:
Mgr. Jitka Gerlická (mobil: 736 445 524)
Mgr. Lucie Petříčková (mobil: 607 118 544)

Náboženství ve školním roce 2003/2004

• 27. 7. v 9:00 poutní slavnost sv. Jakuba – Prusiny
• 8. 8. v 18:00 slavnost sv. Dominika slavená společně s františkány
• 30. 8. od 14:00 procesí a poutní slavnost sv. Barbory – Nebílovy
• 31. 8. sbírka na kleriky

Prosíme o pomoc při úklidu kostela během letních prázdnin:
10. a 24. července a 7. a 21. srpna vždy ve čtvrtek ráno od 7:30 hod.

a blízkost Pánu Bohu všem našim farníkům a čtenářům přeje redakční rada OnPn a Vaši duchovní pastýři.